Radostraszania – Dívka, ze závějí

 

Byl to den jako každý jiný, tedy tak se alespoň ze začátku jevil. Než ji potkal.

Jel zrovna svým autem z noční směny. Mírně unaven se těšil na teplo domova. Na to jak si dá horký svařák a zaleze do postele. Byla zima a trošku sněžilo. Jeho auto, které stálo osm hodin v zimě, ještě nezačalo topit.
Jel pomalu a dával si pozor, aby nedostal smyk. Teploměr v autě hlásil stupeň pod nulou. Tudíž očekával náledí. Měl sice zimní pneumatiky, ale byly značně sjeté a nechtěl riskovat, že skončí někde ve škarpě.
V dálce uviděl postavu, splývala mu s bílým sněhem. Bylo to snad poprvé, co tu v tuto ranní hodinu potkal živou duši. Přibližoval se k ní. Měla černé rovné vlasy, které ji sahali téměř k zadečku.
COŽE? Měla na sobě pouze krátké letní šaty a byla jí očividně zima. Klepala se jako ratlík, ale i přesto rychle šla.
Které pako jí tu takhle vysadilo? Napadlo ho. Vždyť je to na zápal plic!
Srovnal rychlost svého auta s rychlostí její chůze. Stáhl okénko a zeptal se: “Ahoj, nechceš svést a ohřát se?”
Dívka sebou mírně škubla, jako by se lekla. Podívala se na něj, chvíli si ho prohlížela a po té přikývla. Nějakou dobu lomcovala s klikou, nakonec však dveře otevřela a sedla si.
Sundal si dlouhou mikinu a i s bundou, ze zadního sedadla jí dívce podal. Ta se na sedačce schoulila do klubíčka a mikinou i bundou se přikryla. Po té pomalu přidal plyn a auto se rozjelo.
“Jmenuji se Zdeněk.” představil se.
“Já jsem Radostraszania.”
“Co? Nebyl si jistý, jestli slyšel dobře. Řekla to potichu a ještě stále drkotala zuby o sebe.
“RA-DOST-RAS-ZA-NIA.” odslabikovala.
“Divné jméno,” Zasmál se. “Budu ti říkat Raďa.”
“Není divné, v mém jazyce znamená nositelka radosti.”
“Máš zvláštní přízvuk? Odkud jsi?
“Zdaleka.”
“Aha, proto to divné jméno,” pokusil se lacině zavtipkovat.
“Mne se zdá divné zas to tvé.” Nebyl si jistý, ale měl dojem, že v jejím hlase zaslechl náznak smíchu. Hlavu však měla skovanou pod mikinou a bundou a snažila se zahřát dechem.
“Kam chceš svést?”
“Nevím.”
“Jak to že nevíš? Kam jsi šla?”
“Za nosem, doufala jsem, že narazím na nějaké stavení, kde bych se ohřála.”
“Kam mám tedy jet?”
“Někam kde je teplo.”
“hm… tak ke mě domu?”

***

Vešli do bytu. Raďa si zula promočené lodičky. A šla bosky dál.
“Jak ses vlastně dostala na to místo, kde jsem tě nabral?”
“To je jedno. To je na dlouhé vyprávění.”
“Já mám času dost.”
“Ale, já moc ne.” změnila téma: “Máš tu teplo.”
“Jo, topím si tu. Dáš si něco k pití? Třeba horký čaj či svařák?” zeptal se z kuchyně.
“Co je svařák?”
“Svařené víno, neznáš?”
“Dám si radši čaj.”
“Ty musíš být hodně z daleka?”
“Jo, jo,” odpověděla nepřítomně.
“Z jaké země?”
“Tu neznáš.”
Vrátil se s dvěma hrnky horkého čaje. Raďa si prohlížela jeho sbírku knih. Uslyšela ho a otočila se s jednou z knih v ruce. Až teď si jí pořádně prohlédl. Byla hezká, bílé šaty zvláštního střihu působili vznešeně, avšak nepatřičně. Jako by byly z jiné doby. Zdůrazňovali však hezké rysy její štíhlé postavy. Stála vzpřímeně, vlastně se i trochu jinak pohybovala, elegantně. Jako by jí od malička někdo učil elegantnímu vystupování.
Položila knihu a vzala si od něho čaj.
Usmála se: “Voní po jahodách,” měla hřejivý a upřímný úsměv.
Napila se. “Je vynikající.” Zahleděla se mu do očí, měla krásné hnědé oči.
“Vždyť je to jenom čaj,” řekl rozpačitě.
Přerušila oční kontakt. “Budu muset jít, dochází mi čas,” sklouzla pohledem ke knize. “Četl jsi ji?”
Triumfálně se usmál. “Já ji napsal.”
Překvapeně se na něho podívala: “ Ty znáš náš svět?”
“Cože?”
“Ten svět v té knize?” Zvedla obočí.
“Znám. Vmyslel jsem si ho.”
“Prorok” zašeptala spíš sama pro sebe než k němu.
“Co?”
“Mohu si jí, půjčit?”
“Mám tu nové výtisky, klidně ti jeden mohu dát,” usmál se. “I s věnováním.”
Otevřel skříňku pod knihovnou a vytáhl z ní knihu. Rozevřel na úvodní stránce a napsal: “Pro záhadnou dívku, jenž jsem potkal uprostřed závějí, pro Raďu.” a podepsal se.
“Tady je,” podal jí knihu s úsměvem.
Raďe zaplanuli oči radostí. “Díky, musím už ale jít.”
“Nechceš něco teplého na sebe? Mám tu nějaké věci po bejvalce,” otočil se a šel ke skříni na druhé straně pokoje.
“Ne, nebudu je potřebovat, ale děkuji.”
Ozval se divný zvuk. Znějící jako zapraskání elektřiny. Otočil se. Byla pryč.
“Raďo?” nikdo se neozíval.
Došel do kuchyně, ale ani tam jí nenalezl. Kam mohla zmizet? Nechápal. Byl otočený jen pár sekund. Vrátil se do obývacího pokoje, na knihovně stále leže její hrnek. Byl prázdný. Snad se mu to nezdálo? Vzpomněl si, že se v předsíni zula. Došel tam. Její bílé promočené lodičky ležely stále na zemi. Nemohlo se mu to zdát. Poškrábal se na hlavě. Jak je to možné? Chtěl by jí ještě někdy vidět, bylo na ní něco zvláštního, přitažlivého. Doufal, že se mu to nezdálo, vzal jednu její lodičku do ruky. Vypadala skutečně.

***

Nicota je strašlivé místo, místo ve kterém neexistuje existence. Místo jenž si lidská mysl není schopná představit. Neexistence hmoty, času všeho co nás napadne i nenapadne. Je to místo, z něhož se většina čarodějů vrací šílená. Jen pár jedinců, je schopno se z ní vrátit normální, ale i ti mnohdy trpí následky.

Všude samé nic. Ona je nic, je ničím v ničem. Nic nemá barvu. Každý by si myslel, že nicota je černá. To je však omyl. Nicota nemá barvu a o to je to horší. Čas zde neexistuje, takže pobyt zde se zdá nekonečně dlouhý, i když trvá třeba jen pár vteřin.
Na její smysly náhle dolehli vjemy existence, zaplavili jí zvuky, vůně, obrazy. Musela zavřít oči. Bylo toho na ní moc. Choulila se v klubíčku na kamenné podlaze.
“Je v pořádku?” Slyšela něčí hlas.
Byla jí strašná zima.
“Zatím nevím, takhle se chovají téměř všichni, co se dokáží vrátit. Potřebuje čas.”
Bolela jí hlava, z tolika podnětů co se kolem ní nacházely.
“Jak dlouho?”
“Nevím, hodně se to liší.”
Otevřela oči. Věděla kde je. Opět ve svém světě. Přiběhly k ní dvě služebné a zvedaly ji, ze země.
“Paní vstaňte, nemůžete tu ležet na zemi je studená a špinavá.”
Neochotně se nechala zvednout, měla na sobě Bílé šaty, byly trochu špinavé a rukama k sobě tiskla dvě knihy.
Někam ji vedly. Zem ji studila do chodidel. Byla bosa. Chtěla zavřít oči. Chtěla spát.
Za sebou slyšela vzdalující se hlasy. “Musí se vyspat.”
“Kdy s ní budu moc mluvit?”
“Přijďte zítra, snad už bude v pořádku. Nic ale neslibuji. Cesta skrz nicotu je velice nebezpečná a jen čas ukáže, jestli to zvládla.”
“Zítra…” nějaké dveře se zavřeli a odřízli ji od hlasů. Trošku se jí ulevilo, byly moc hlasité a ona chtěla klid. Zavřela své oči a nechala se podpírat a vést. Po chvíli si však uvědomila, že má jedinou šanci, udělat něco pro to aby se mohla dozvědět víc. Otevřela oči, vedly jí málo osvětlenou chodbou, plnou dveří a skříní. Musí jednu z knih skrýt. Motala se jí hlava, ale musela to zvládnout.
Vedly ji okolo skříně. Raďa, vzpomněla si, jak ji oslovoval – znělo to tak hezky. Vytrhla se služebným a plácla sebou na zem vedle skříně. Nenápadně jednu z knih strčila pod ní a doufala, že si toho nevšimly.
Služebné se lekly a začaly se zajímat: “Jste v pořádku?”
Druhá: “Neublížila jste si?
Raďa však mlčela. Rychle ji zvedly, nechtěly mít problémy z toho, že nechaly důležitou čarodějku upadnout. Zavřela oči, zvládla to. Když nebude mít smůlu, dozví se víc. Dovedly ji do pokoje. Převlékly a uložily do měkké postele. Usnula.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *