Vojenská plachetnice se vzdalovala od malého ostrůvku, který se utápěl ve strašlivé bouři. Z bližšího pohledu bylo poznat, že se jedná spíše o skálu, na které se tyčila vysoká kuželovitá věž postavená z černých kamenných kvádrů.
O skálu a stěny věže se rozbíjely obrovské vlny. Celý výjev působil dojmem krakena pohlcujícího bezbrannou loď. Oslnivé blesky, následované burácivými hromy celý výjev dokreslovaly. Přes husté černé mraky nebyl vidět ani jeden ze tří měsíců. Jejíž světlo by normálně ozařovalo strašlivou scenérii a případný pozorovatel by se nemusel spoléhat pouze na nestálé světlo blesků a magických záblesků z věže.
Vytesanou uličkou ve skále běžel k vysoké věži muž oděn v bílém, očividně si nic nedělal z okolní apokalypsy ani ze zlověstného magického víru, jenž se tvořil nad temnou věží. Spěchal.
Ten muž byl mág Alcarmo Lacrymus. Byl nejmladším členem prvního řádu jaký kdy žil, pohledný vysoký mladík, který měl hlavu zakrytou kápí přecházející v bílý plášť, ten vlál v bouři zuřící kolem. Nic si nedělal z promočeného oblečení. Spěchal, ostatně na něm teď závisel osud celého známého světa. Musel zastavit svého bratra Ahantuona. Jenž kdysi taky patřil mezi mágy prvního řádu. Ale pro svou zálibu v zapovězených magiích, které propadl po smrti své ženy a dvou synů, ho ostatní mágové vyřadili z rady a odsoudili k smrti. Po jednom je všechny zabil, až na svého bratra Alcarma, který ho zachránil před smrtí.
Alcarmo byl teď jediný, kdo ho mohl zastavit, pokud by selhal, následky by byli nepředstavitelné.
Stoupal po točitém schodišti, jež bylo tvořeno nahrubo opracovanými kvádry, stejnými jako stěny. Vzduch byl prosycen silnou elektrizující magií. To nebylo dobré znamení a Alcarmo to věděl. Bude muset svého bratra zastavit i za cenu, že oba zemřou. Doběhl k dřevěným kovaným dveřím. Byly zamčené, to však nepřestavovalo žádnou překážku.
Alcarmo zakroužil rukama ve vzduchu a dveře se roztříštily na tisíc třísek a kousků. Trochu jsem to přehnal, pomyslel si.
Opatrně vstoupil do místnosti, připraven na vše. Ocitl se v malé místnosti, jejíž černé stěny byly pokryté velkým množstvím symbolů, nakreslených magickou křídou. Uprostřed kulaté místnosti stál jeho bratr a pronášel zaklínadla. Okolo něj kroužilo vše co nebylo pevně připevněno ke stěnám nebo zemi. Nádoby naplněné různýma magickýma lektvary létali v kruzích, následované tučnými knihami jejichž obsah byl zapovězen většině čarodějům a mágům. Alcarmo uhnul letící židli a křikl na svého bratra: “Nesmíš to udělat tvé počínání bude zkázou pro vše živé!”
Ahantuo přerušil zaříkávání, zlobně zabodl své jasné modré oči do svého bratra. Ten v nich už viděl pouze nekonečné šílenství. Pamatoval si na doby, kdy v jeho očích viděl bratrskou lásku. Ta byla tu tam, utopila se v nekonečné záplavě šílenství. I jeho vzhled se změnil. Z pohledného mladíka, robustně stavěné postavy. S přátelskými rysy v obličeji. Zářivě stříbrnými a nakrátko sestřiženými vlasy, přecházejících do male upravené bradky. Jako by během pěti let zestárnul o nejmíň půl století. Do seschlého vyzáblého starce. Starce se šíleným šklebem. Jehož vlasy mu šahaly pod ramena, již nezářily stříbrně, byly šedivé a působily stejně nezdravým dojmem jako neupravený plnovous, který mu končil pod prsy a budil dojem, že ho někdo značnou část uřízl nožem.
“Z popela povstane nový svět s novým řádem a já se v něm postarám o to, aby už nikdy nikdo netrpěl!”
“A co ty lidi a bytosti co kvůli tomu zavraždíš?”
“Zavraždím? Když král vydá povel k útoku na nepřítele, je snad vrahem? Když kovář uková meč, je snad taky vrahem? Nebo prodejce co ten meč prodá i on je vrahem?”
“To je něco jiného!”
“Není! Je to oběť, které se nedá předejít a my jí musíme přijmout pro vyšší dobro!”
“Ty ses dočista pomátl!”
“Nedovolím, aby někdo někdy ještě musel trpět jako má rodina!”
“A proto radši všechny zavraždíš a následně se je pokusíš vzkřísit v parodii na život? To je šílenství!”
“Znova se setkám se svou rodinou! A zůstanou se mnou na věky!
“Budeme všichni mrtvý! Co mrtvý! Ještě hůř budou z nás pouhé přízraky bez citů, emocí a jakéhokoliv smyslu! Na věky tu budeme trčet jako prázdné nehmotné schránky!”
“Už mě nemůžeš zastavit! Kouzlo se již dalo do pohybu!”
Alcarmo z pláště vytáhl malou temnou knížku, aniž by spustil pohled ze svého bratra Ahantuona. Její barva jako by pohlcovala veškeré světlo v místnosti. “Zastavím!”
“Kniha nicoty? Nemůžeš jí použít, nemáš na to dostatečné znalosti!”
“Opravdu?” zeptal se Alcarmo s hraným údivem, rozevřel ji a začal z ní předčítat zaklínadlo.
“Vím, o co ti jde, chceš vyvolat bránu do nicoty! Aby pohltila celé mé kouzlo!”
Alcarmo nic neříkal a dál předčítal zaklínadlo v dávno mrtvém jazyce.
Ahantuon zavřel oči a začal před sebou pomalu zvedat ruce, jako by se dotýkal neviditelné stěny. Po chvíli se začaly kolem Ahantuoná zhmotňovat matně průhledné obrysy, které společně tvořily objekt připomínající tvarem diamant. Harampádí kroužící po místnosti, stěnami prolétávalo, jako by tam žádné stěny nebyly. Jejich účel byl blokovat magii snažící se dostat dovnitř.
Alcarmo v místnosti vyvolal bránu do nicoty, ta okamžitě táhla do svých útrob vše, co se nenacházelo za ochranným polem, kromě Alcarma jehož chránila temná knížka.
Ten přiložil ruce na ochranné pole. Započal se zaříkáváním. Okolní vzduch byl natolik prosycen různými mocnými magiemi, že se všude tvořili malé elektrické výboje a samotná realita v místnosti, se trhala na kusy. Nebýt oba mágové chráněni silnými aurami. Roztrhala by magie i je. Tisícileté kvádry, ze kterých byla věž tvořená, se rozlamovaly na kusy a drolily na prach. Kromě dvou mocných mágů nic jiného před destrukcí mocné magie neobstálo. Alcarmo věděl, že už nechybí mnoho a začne se zde hroutit realita. Pro toto místo a i pro ně to bude mít fatální následky. Ani jejich mocné aury je před tím neochrání, ale tomu co má v plánu Ahantuon se to nemůže rovnat.
Ahantuon okamžitě poznal co má jeho bratr v plánu, nemusel ani čekat až začnou stěny tmavnout. Pochopil, že ho chce uvěznit, v jeho vlastním ochranném poli. V ruce se mu zhmotnila hnilobně zelená koule. Vrhl ji. Alcarmo soustředěný svým zaříkáváním, se ani nepokusil uhnout. Magická koule se mu rozprskla o prsa, škubl sebou, ale zaříkávání nepřerušil. Jeho magické ochranné aury většinu magie pohltily a odklonily. Ahantuon po Alcarmovi vrhal jednu kouli za druhou, Alcarmo měl co dělat aby udržel své soustředění a nepodlehl řezavé bolestí, které mu hnilobné koule způsobovali i přes jeho obrané aury. Naštěstí čím víc stěny ochranného pole tmavly, tím byla bolest menší. Vedle Alcarma zazněl uši trhající výbuch. Místo zvuku náhle slyšel pouze vysoký pískot. Výbuch ho dočasně ohlušil.
Alcarmo tušil co se stalo, podíval se tím směrem. V místě odkud zazněl výbuch, se rozpínala trhlina v realitě. Větvící se a klikatící se úkaz připomínající blesk, jenž nemizel. Zářila takovou intenzitou, že by snad dokázala prozářit i temnou nicotu. Z trhlin do místnosti vtékala jasně zářící plazma, která se propalovala kamennou podlahou jako by byla z papíru. Pole uprostřed místnosti ztvrdlo a dostalo pevný tvar, jeho bratr byl uvězněn. Teď se musí pokusit odtud dostat. Nad Alcarmem zapraskalo, on to však přes pískot v uších neslyšel, trámy držící střechu se začali lámat a střecha bortit. Jeden trám udeřil Alcarma do zad a shodil ho na břicho, z ruky mu vypadla temná knížečka. Nicota ho nemilosrdně začala táhnout k sobě.
Alcarmo vztahl ruku po knížečce, ale nedosáhl. Použil magii, ale ta selhala. Místo přitažení, vedle ní pukla podlaha a objevila se v tom místě další zářící trhlina. Magické anomálie, pomyslel si, teď když se tu rozpadá realita, magie se bude chovat nepředvídatelně. Trhlina v realitě se rychle rozšiřovala, ozvalo se další zapraskání, stěny věže se odlomily a řítily se do moře. Zbytek střechy, který již nemělo co podpírat, se řítil na Alcarma. Ten byl tažen temnou bránou. Překulil se na bolavá záda a instinktivně mávl rukama, což mělo vyvolat tlakovou vlnu a padající trosky odrazit pryč. Místo toho trosky vybouchli a vypařily se, na jejich místě se objevila další trhlina, ta se rozvětvila do výšky několika kilometrů. Z věže bez stěn bylo vidět na moře a to co se s ním dělo, nechápal ani Alcarmo voda z moře se začala vznášet, téct nahoru. Jako by někdo otočil vzhůru nohama láhev s vodou a ta voda byla moře, ale ve zpomaleném záběru.
Nicota ho pohltila, ale těsně předtím než se mu svět utopil v nekonečném nic, měl Alcarmo dojem že uviděl svého bratra projít stěnou svého vězení ven.