LaCrymosa seděla na hospodské předzahrádce zalité chladným odpoledním sluncem. Oči jí zakrývala dvě tmavá sklíčka v kovových obroučkách. Ta jí držela na obličeji díky koženému řemínku. Byla si jistá, že v této bohem zapomenuté díře ví jen ona, jak se jim říká. Brýle. Však byla to novinka, která se sem dostane až za pár let. Světlo jí vadilo a mimo to jimi skrývala své nelidské oči. Nechtěla přitahovat zbytečnou pozornost. Což se jí i tak nedařilo.
Tmavě hnědé vlasy, spletené do tlustého dlouhého copu, kalhoty a bunda z hnědé kůže jí nijak na nenápadnosti nepřidávali. Nemluvě o dvouch krátkých mečích za opaskem a kovové rouře s dřevěným držadlem, kterou cizinka měla zavěšenou na zádech a nazývala jí mušketou.
LaCrymosy vysoké boty ležely položené vedle dřevěné lavice a ona se zády opírala o kamennou zídku. Nohy měla na stole a znuděně si hrála s dýkou. Ostatní hosté po ní nevraživě pokukávali, ale neměli odvahu cokoliv říct. Věděli co je zač a kdo jí učil šermovat. Zde byla relativně známá, nebo alespoň její činy.
Na někoho čekala a ten někdo měl zpoždění. Na stole, vedle jejích nohou ležel prázdný tuplák. Ze dveří vyšel hostinský, vzal ho a postavil na jeho místo plný. Na dřevěný tácek vyryl sedmou čárku, úkosem na ní pohlédl a zmizel. Věděla, že mu hosté normálně platí hned. Buď si jí pamatoval z minula, nebo se prostě bál si říct o zaplacení. Bylo jí to jedno. Přitáhla si tuplák a na jeden zátah, půlku vyprázdnila.
Konečně, uviděla postavu muže v černém plášti. Všiml si jí a šel k ní. Byl to starosta.
“Pozdrav pán bůh,” mírně sklonil hlavu.
“Nech těch zdvořilostí, máš zpoždění,” odsekla podrážděně.
Přisedl si naproti: “Kde je Sírius?”
“Prdí do hlíny” její tón hlasu se neměnil.
“Jako, že si ho bůh vzal k sobě?”
Otočila oči v sloup. “ Jo je tuhej.”
“To je mi líto, jak se to stalo? V boji?”
“Ne, ten parchant se uchlastal,” v obličeji se jí objevil nebezpečný výraz.
Starosta pochopil, že další otázky na toto téma se rovnají dráždění jedovatého hada bosou nohou tak zmlkl.
“Prej máš pro mě práci?” přerušila ticho.
“Ano, ano,” přikývl horlivě.
“Jakou?”
“Na cestě mezi naší dědinou a hlavním městem, se usadili lupiči a přepadávají obchodníky.”
“Kolik jich je?”
“Nevím, ale říká se, že asi dvacet.”
“Proč se neobrátíš na krále?”
“Zkoušel jsem to. Vykašlal se na nás. Asi potřebuje vojáky na ty své války.”
“Beru to, za každého mrtvého lupiče chci zlaťák,” řekla ledabyle a dopila na druhý zátah zbytek tupláku.
“Jo a zaplať tu za mě útratu,” sundala nohy ze stolu a začala si obouvat boty.
Starosta vzal do ruky tácek. “Taky nepiješ zrovna málo.”
Střelila po něm výhružným pohledem: “To je má věc.”
“Nechceš nějaké muže?”
“Ne pracuji sama.”
“Do teď jsi pracovala vždy se Síriem.”
Postavila se, bouchla rukama do stolu, až tuplák naskočil a povalil se. Hosté kolem koukali co se děje. “Co tím chceš říct? Že to sama nezvládnu?”
Starostovi se orosilo čelo. “Ne, to jsem neřekl. Jen…” chvíli hledal správná slova a na konec plácl: “jsem myslel že uvítáš společnost.”
“Nepotřebuji společnost,” zvedla se a rázným krokem odcházela pryč.

 

***

 

LaCrymosa se plížila nočním lesem. Tma jí však nedělala žádné problémy. Na rozdíl od normálních lidí viděla velmi dobře i potmě. Její kočičí očí měly veškeré vlastnosti těchto tvorů.
Tábor lupičů necítila, místo toho cítila něco jiného. Něco velice znepokojivého.
Její další smysly sluch a čich byli také mnohem bystřejší než lidské. Nebyla si jistá proč tomu tak je. Co je zač. Nikdy nikoho kdo by byl stejný jako ona nepotkala. Byla unikát. Když na to přišlo, řekla by, že má více společného s kočkami než s lidmi. Určitě si s nimi více rozuměla.
Její bystré uši zaslechly prasknout větvičku. Zvuk se přivanul k jejím zádům, někdo nebo něco bylo za ní. Člověk to být nemohl, toho by slyšela na kilometry daleko.
Stuhla, přestala i dýchat a čekala. Nastražila uši a vyčkávala, co se bude dít dál. Nic. Ticho.
LaCrymosa však přítomnost onoho stvoření cítila. Ne však čichem, ale instinktem. Věděla, že tam někde za ní je a že jí sleduje. Tak jako chtěla lovit lupiče, ono stvoření chtělo ulovit jí. Pokládalo jí za kořist.
Ozval se tichý sykot a klapot. Stvoření zaútočilo. Rychle se otočila a tasila své meče. Osm různě velkých hrozivých očí se řítilo proti ní. Hrůzou jí zamrazilo. Sekla a uskočila. Meč sklouzl po noze kryté tvrdým krunýřem. Zaklela. Stvoření zaklapalo jedovými zuby, natočilo se a opět po ní vystartovalo. Čtyři páry tenkých nohou klapaly v jakém si vražedném rytmu. Uskočila dozadu a kryla se stromem. Stvoření připomínající obřího pavouka kroužilo okolo stromu a snažilo se k ní dostat. LaCrymosa se však od stromu nehodlala vzdálit a ač bylo stvoření rychlé, bylo naštěstí pro ni, neohrabané.
Meče zasunula do pouzder. Ze zad si stáhla mušketu, při čemž stále kroužila kolem stromu. Agresivita pavoučího stvoření se stupňovala. LaCrymosa s chladnokrevným klidem začala nabíjet mušketu. Střelný prach, ucpávka, vazelína, flastr, olověná koule a nabijákem upěchovala. Trvalo jí to asi deset sekund. Otočila mušketu, zkontrolovala zámek s křesadlem a zamířila. Stiskla spoušť, zámek cvakl. Vystřelila. Ozvala se obrovská rána a olověná kulka vyletěla z hlavně.
Pavoučí stvoření zasyčelo bolestí. Zatím nevěděla, kam ho trefila, oblakem prachu, který se vznesl výstřelem do vzduchu, neprohlédli ani její oči.
Sklopila mušketu, chtěla znova nabít. Oblak dýmu pročísla pavoučí noha. LaCrymosa nestihla uhnout, noha jí zasáhla a odhodila kus dál. Spadla na záda. Pavoučí nestvůra se nad ní vztyčila. Velké jedové zuby zacvakaly, chtěli se jí zakousnout do těla.
Stvoření krvácelo. Zasáhla ho, tři oči mělo poraněné a zelenožlutá krev mu stékala po hlavě.
Zaútočilo. Na chvíli jí zachvátil strach, který se okamžitě přelil ve vztek. Cítila, jak se její tělo přeměnilo. Nehty se prodloužily, uši se změnily a kůži jí pokryla srst. Její zuby se změnily v dlouhé tesáky. Překulila se, jedové zuby pavoučí nestvůry se zakously do hlíny. Mrštností kočky, se chytla nohy pavoučí nestvůry a vyhoupla se jí na záda. Ta sebou začala škubat, snažila se vetřelce shodit. Nedařilo se jí to. LaCrymosa vytáhla jeden ze svých mečů a pokusila se prorazit krunýř, který kryl hlavohruď. Meč však po něm sklouzl. Zkusila to znova s lepším výsledkem, objevila se prasklina. Bodala do krunýře, co jí síly stačily a pomalu ji zvětšovala.
Pavouk se rozeběhl. LaCrymosa přestala sekat do krunýře a snažila se ho držet vší silou. Uhýbala větvím stromů, ale nakonec ji jedna udeřila do hlavy a shodila z hřbetu pavoučí nestvůry. Spadla na břicho do něčeho lepkavého. Trochu se jí točila hlava. Vrátila se jí lidská podoba. Pokusila se zvednout, ale nešlo to. Rozhlédla se, nespadla na zem, ležela na obrovské pavučině, která se rozprostírala kousek nad zemí.
“Zadrbaná cholera,” zaklela a snažila se nehýbat.
Přemýšlela. Ležela na levém boku. Levou ruku a nohu měla v pavučině zamotanou. Jeden z krátkých mečů a mušketu ztratila. Druhý meč měla na levém boku zamotaný a přilepený v pavučině. Pavučina strašně lepila. Pravou nohu skrčila a pokusila se s ní zapřít a odlepit se. I s ní se však přilepila a už se ji nedařilo jí odlepit.
Došlo jí, že tu žádní lupiči nejsou, že starosta kecal. Otázkou bylo, proč jí sem poslal? Chtěl se zbavit pavouka? Nebo mu někdo zaplatil, aby se zbavil jí? Zatím co si z kozačky na pokrčené noze vytahovala dýku, proklela a nazvala ho tolika různými výrazy, že by se za takovou slovní zásobu nemusel stydět leckterý písař. Začala se dýkou opatrně vyřezávat z pavučiny a modlila se, aby vibrace nepřilákali pavouka zpět. Neměla by moc šancí s ním bojovat v tomto stavu.
Měla štěstí, povedlo se jí prořezat se na zem a uvolnit se. Ztrhala ze sebe zbytky pavučiny, které jí bránili ve volném pohybu a rozhlédla se. Všude kolem ní bylo moře pavučin. Naštěstí tu byla spousta stromu, její podoba se změnila. Opět vypadala jako kočičí žena, vyskočila na větev nad sebou. “Je čas navštívit starostu pomyslela si.”

 

***

 

Začalo svítat LaCrymosa věděla, kde starosta bydlí, došla k jeho domu, ale něco bylo jinak, než by mělo být.
Cítila pach mnoha lidí, mužů. Byla to past? Sakra co se tu děje? Komu tak vězí v žaludku? Komu co provedla tak strašného? Teda napadlo jí hned několik lidí, ale… to nebude ono. Tady šlo o něco jiného. Ale o co?
Poslali jí na tu nestvůru, ta ji měla zabít. Kdyby ne, tak věděli, že si to pude vyřídit se starostou a tak se pojistili a přichystali druhou past jako pojistku. Proč s ní chtěl poslat starosta své muže? Další pojistka? Měl jí někdo z nich vrazit dýku do zad?
Seděla ukrytá ve stínu křovin a stromů, přemýšlela. Má se jít podívat do domu s překvapením? Nebo má jít hledat starostu jinam? Zavrtěla hlavou, se na to může… svítá a ona se ve dne necítí tak jistě jako v noci. Otočila se a potichu se vykradla pryč. Instinkt jí radil zmizet a hodlala ho poslechnout.

 

***

 

Vešla do hostince, ve kterém byla ubytovaná. Nechtěla tu své věci nechat. Věděla, že riskuje. V této vesnici pro ni bude za chvíli velice nebezpečno.
Prošla lokálem ignorujíc ožralé štamgasty, zastavila se u baru a hostinskému poručila, aby jí připravil zásoby. Vyšla po schodech a ztuhla.
V jejím pronajatém pokoji někdo byl. Dva lidi – muži. Cítila je přes dveře. Jeden z nich byl čaroděj.
“Je před dveřmi! Ví o nás! Rychle!” slyšela. Sotva stačila tasit meč, rozrazily se. Z nich se vyřítil muž s velkým štítem, oděn v rudé uniformě. Na poslední chvíli uskočila, jinak by jí přimáčkl štítem ke zdi. Uviděla čaroděje, kroužil rukama, LaCrymosa věděla, že čaruje. Rychle mečem bodla muže vedle sebe do boku, zároveň z kozačky vytáhla malou dýku a vrhla ji proti čaroději. Ten však stihl dokončit kouzlo a poslat ho na ní. Zasáhlo jí, rudé magické provazy ji omotaly a znehybněly, spadla na zem. Její dýka však zasáhla také svůj cíl. Zanořila se čaroději do krku a část ostří vylezla z týlu jeho hlavy ven. Rukama se chytil za krk, zachroptěl, zapotácel se a spadl na zem. Chvíli sebou v smrtelných křečích šil a nakonec umřel. Jakmile zemřel kouzlo poutající LaCrymosu se rozplynulo.
Zvedla se: “Tohle není dobré,” řekla si sama pro sebe.
Aniž by schovala meč do pochvy, došla k mrtvému čaroději. Nohou ho z boku převalila na záda. Vytáhla z něho svou dýku a otřela z ní krev o jeho rudý plášť. Po té si jí skryla do kozačky.
Na oblečení měl znak draka. “To vůbec není dobré,” zopakovala si.
Ti dva patřili k dračímu řádu. Zprotivit si dračí řád, bylo velice nebezpečné, natož někoho z nich zabít. Je v háji, co teď bude dělat? Neměla je zabíjet. Ale měla jinou možnost? Sice jí chtěli jen zajmout. Ne zabít, alespoň prozatím, ale bůh ví, co s ní zamýšleli dál. To už je jedno. Dva z nich zabila. Je z ní chodící mrtvola.
“Sakra! Sakra! Sakra!” klela, popadla svůj tlumok a pár dalších věcí. Štvalo jí, že ztratila jeden ze svých mečů a mušketu. Měla chuť se vrátit na to místo a své věci najít, ale bylo by to nebezpečné. Ze stolku sebrala brýle, nandala si je na oči a vyšla z pokoje. Zastavila se na schodišti. Čekali tam, cítila je. Tudy nemůže. Je v pasti? Okno! Napadlo ji.
Potichu se vrátila do pokoje. Oknem vylezla na střechu, už byl den a slunce jasně svítilo. Kdyby neměla své brýle oslňovalo by jí. Jak strašně nenáviděla světlo!
Opatrně našlapovala po staré střeše a doufala, že se nepropadne. Došla na kraj, rozhlédla se nikde nikdo.
Skočila ze střechy, stejně jako její příbuzní kočky ani ona neměla problém se skákáním z výšek. Normální člověk by tu teď ležel při nejmenším se zlámanýma nohama. Ona však ne. Otočila se.
“Kurva,” zaklela. Z obou stran uličky k ní postupovali vojáci s kušemi. Všichni mířili na ní. Je v háji, je jich strašně moc. Stačí jeden blbý pohyb a bude z ní mrtvola připomínající ježka. Vedle ní se otevřely dveře. Z nich vyšel mladý muž, tvářil se zamyšleně a vypadal, že si nevšiml ničeho co se kolem něho děje.
“Mlady muži, vraťte se do hostince!” křikl jeden z vojáků. On však nereagoval. Šel dál, přibližoval se k ní. LaCrymosa, začínala přemýšlet, jaké by měla šance, kdyby ho použila jako živý štít.
Podíval se na ní. Mrknul. To jí vyvedlo z míry. Úplně zapomněla, nad čím přemýšlela.
“Bězte pryč! Hrozí vám tu nebezpečí!” Křičel stále ten samý voják, asi jejich velitel. LaCrymosa se v tom nevyznala.
Mladík po ní skočil, uslyšela svišť šípů. Byla natolik vyvedená z míry, že nijak nezareagovala. Čekala bolestivou smrt. Svět se s ní zatočil. Nic neslyšela. Chvilku se vznášela. Dopadla na zem. Na záda. Rychle se posadila, rozhlédla se. Byla na jiném místě. Jen ona a ten mladík, který se smál. Nic nechápala.