Také slýcháváte takové ty klapavé zvuky, jež se šíří trubkami od radiátorů? Ne? Jo? Že je to jen zvuk vznikající rozpínáním a smršťováním materiálu při zahřívání a chladnutí? Ba ne. Taky jsem si to dřív myslel. Než jsem poznal pravdu. Ta je však mnohem temnější.

Klap, klap, klap… Už se ty divné zvuky zase linou z mého topení. Je zvláštní, do jaké míry jsou pravidelné. Dokonce mě udivuje, že znějí jako morseovka. Tři rychlá klapnutí za sebou, po té tři pomalá, následně zase tři rychlá a tak stále dokola. To nemůže být náhoda. Zní to jako by někdo do trubky vyťukával SOS. Stále o tom musím přemýšlet.
Co když je to opravdové volání o pomoc a ten zvuk, to klepání vyťukává do trubky nějaká osoba, která potřebuje pomoc? Bydlím v poměrně velkém činžáku. Co já mohu vědět, jestli v některém bytě někdo někoho nevězní? Musím to prozkoumat, dostat se tomu zvuku na kloub.
Beru si mobil a vycházím ze svého bytu. Trubky od topení nejsou naštěstí hluboko pod omítkou, takže když přiložím ucho na zeď, klapání slyším. Klap, klap, klap…
Vypadá to jako by zvuk šel ze zdola, jdu o patro níže a opravdu zvuk je silnější. To se opakuje i v dalších patrech nakonec končím ve sklepě.
Stojím naproti elektrickému kotli, který ohřívá vodu v našich radiátorech. Zdá se, že zvuk vychází přímo z něj.
To je divné, nelogické. Kdyby ten zvuk vznikal praskáním v trubkách, ty zvuky by se linuly odevšad. Ne z jednoho místa. Prohlížím si kotel, jedna trubka vede někam za něj. Nahlížím tam, a co nevidím, trubka mizí v díře ve zdi. V díře do které bych se mohl vejít. Neváhám a lezu za kotel a snažím se do té díry nasoukat.
S námahou se mi to daří a k mému překvapení se ocitám v nějaké tmavé chodbě. Klapání je tu slyšet mnohem hlasitěji a rozléhá se chodbou i jeho ozvěna. Klap, klap, klap…
Vytahuji z kapsy mobil, abych si na tu místnost mohl posvítit. Nacházím se v chodbě, na jejímž konci je pravotočivé schodiště klesající někam níže. Na levé straně zdi vede trubka od topení, jenž vydává klapavé zvuky.
Jsem zvědavý, co tam dole najdu, opatrně jdu po točitém schodišti. Cesta dolů se mi zdá nekonečná. Čím jsem níže, tím je tu chladněji. Dokonce začínám uvažovat o tom, že bych se měl vrátit pro mikinu. Na rukou mám husí kůži a po zádech mi běhá mráz.
Vlastně si nejsem jistý, jestli je to z té zimy, nebo z tohoto místa. Působí tak nějak zvláštně, temně, depresivně. Možná i děsivě. Zdi jsou z tmavých kamenů a schody vypadají, jako by je někdo nedbale vytesal do skály. Cítím tu smrad plísně. Jdu dál a přidržuji se trubky, která hřeje čím dál méně.
Musím být už několik desítek metrů pod sklepem. Mobil, kterým si svítím na cestu, ztratil signál a já uvažuju o tom, že to vzdám a vrátím se.
Ale počkat? Něco slyším. Stojím a poslouchám, skoro ani nedýchám.
Slyším dívčí hlas: “Prosím pomozte mi, prosím,” doprovázený pláčem. Přeběhl mi opět mráz po zádech. Trochu přidávám do kroku, ale musím si dávat bacha, abych neuklouzl. Schody jsou vlhké, kluzké a porostlé nějakým mechem. Čím jdu níž, tím dívčí hlas slyším zřetelněji.
Vůni mechu nahrazuje smrad hniloby, který je stále silnější. Držím si kapesník u nosu, nepomáhá to.
“Prosím, prosím, osvoboďte mě, prosím, Já se tak bojím, “ Plačtivý hlas je čím dál hlasitější a zřetelnější. Musím jí pomoct.
Napadá mě: jak dlouho tu může být uvězněna? To klapání slyším od doby, co tu bydlím a žiju tu už pár let. Co když potkám, toho co jí tu uvěznil? Co pak budu dělat? Vrtím mimoděk hlavou, musím doufat, že se tak nestane, už jsem blízko. Je mi zima zimou se už klepu tady dole je tak pět stupňů, víc ne.
“Halo je tam někdo? Pomoc, prosím pomoc! Tady jsem!” Jsem tak blízko, že zaslechla mé kroky. Divím se, že si mě neplete se svým věznitelem. Nebo?
Naskytl se mi pohled na malou místnost připomínající kopku. Ve světle mobilové svítilny to tu vypadá opravdu strašidelně. Zem vydlážděná plochými kameny pokrytými mechem, všude velké vlhko ze stropu a po stěnách tečou pramínky vody. Smrad rozkládajícího se masa je tu všudypřítomný. Smrdí to tu jako by se tu roky rozkládala mrtvola. Žádnou však nevidím, místnost je malá a jediný její obyvatel je živá dívka, sedící na bobku v potrhané a promočené noční košilce. Je bosa a voda jí stéká po křídově bílých nohách. Kůži má bledou jako by nikdy nebyla na sluníčku a trochu se chvěje, pláče a vyťukává signál do rezavé trubky malým kladívkem. Klap, klap, klap…
“Pomůžu ti,” opatrně promlouvám, ale ona nereaguje, pouze vzlyká a ťuká kladívkem dál. Klap, klap, klap…
Jdu pomalu k ní, do obličeje ji nevidím, má ho sklopený a zakrytý dlouhými rozcuchanými černými vlasy. Opatrně ji chytám za ruku, je studená jako led. Mírně se chvěje a její obličej se otáčí k mému. Tiskne mi do druhé ruky kladívko.
Její oči! Přepadla mě obrovská hrůza, jsou zakalené a mrtvé. Její obličej se začíná, roztékat. Ne! Rozkládá se za živa. Pouštím její ruku a snažím se od ní dostat, co nejdál můžu. Chci odtud pryč. Chci vyběhnout po točitém schodišti zpátky nahoru, ale něco mě udeřilo do čela.
Ne, spíše jsem do něčeho narazil, až jsem si sedl na zem. Mobil jsem málem upustil. Svítím si na zeď před sebou. Ještě před chvíli tu byla chodba a schodiště. Jak to, že teď je tu zeď?
Za sebou slyším její vzdalující se hlas. “Děkuji ti.”
Rozhlížím se po malé místnosti, místo dívky tu kousek ode mne leží rozkládající se mrtvola, která vypadá jako by tu ležela nejméně deset let, ale to není to nejhorší. Chodba, kterou jsem přišel, prostě zmizela.
Nevidím žádný východ odtud. Jsem tu uvězněný. Štípám se do ruky, tohle nemůže být skutečné. Musí to být sen, ale nepomáhá to. Neprobouzím se.
Dívám se na displej mobilu. Říká se, že ve snu na něm člověk vidí nesmysly. Jenže je na něm vše jako normálně, jen nemá žádný signál a baterka hlásí posledních deset procent.
Rozhlížím se kolem. To snad není možné, stále doufám, že se každou chvíli probudím. Má mysl to nechce přijmout.
Mobil se mi rozzvonil v ruce. Lekl jsem se, ale zaplavila mě nová naděje. Zavolám si pomoc. Na displeji je napsáno “Neznámé číslo” a mobil zvoní i přes to, že anténka v pravém horním rohu displeje tvrdí, že nemá signál.
Zvedám hovor, a z mobilu se ozývá hlas podobný hlasu té dívky, co tu byla.
“Děkuji ti, osvobodil jsi mou duši,” už nepláče.
“eh.. co? Jak se mohu odtud dostat?”
Chvíli se z mobilu line jen ticho, nakonec odpovídá smutným hlasem: “Musíš doufat jako já, že tě někdo uslyší a vysvobodí.”
“Ale …” víc jsem neřekl, mobil zahlásil vybitou baterii a vypnul se.
Místnost kolem mě se ponořila do tmy. Nevím, jak dlouho jsem tam stál s vybitým mobilem a malým kladívkem v druhé ruce než mi došlo, že tato noční můra je skutečná a nikdy se z ní neprobudím.

Až někdy uslyšíte klapavé zvuky z topení, následujte je. Přijďte mě zachránit. Prosím!