“To si ze mě děláš srandu!” vyprskl Frank, při pohledu na dvě esa ležící na stole. “Tohle ti nežeru! Fixluješ!”
Trpaslík Grimwold se postavil: “Nenechám sa úrážat ňákým prašivým člobrdem!” to že si stoupl mu, však na hrozivosti nepřidalo. Spíše ubralo, jelikož se zdál menší, než když seděl.
Elf Tirno zakroutil hlavou a vložil se do jejich sporu: “Snad se kvůli pár stříbrňákům hned nezamordujete a podíval se na svého bratra Failona. Ten jen pokýval hlavou a otočil do sebe další korbel s pivem. Měl už dost upito a bylo to na něm vidět. Sázka s naproti němu sedícím trpaslíkem Baragorem o to kdo víc vypije, měla své následky.
Dveře krčmy se otevřely dokořán, po chvíli se v nich objevila postava ve fialovém.
Alcarmo se rozhlédl po špatně osvětlené místnosti. Krčmy jako tato byly plné pochybných existencí, ale dali se zde najmout i prvotřídní žoldáci a to byl důvod, proč sem zavítal. Vzduch v hostinci byl cítit kouřem a zatuchlinou, nalevo od vchodu byl velký stůl, u kterého hrála skupinka lidí, trpaslíků a elfů hazardní karetní hru, vypadali nebezpečně.
U baru, naproti vchodovým dveřím sedělo pár štamgastu a hostinský za barem nevzrušeně vymýval půllitr od piva. Vedle baru na velkém křesle spal středně velký ogr. Napravo ode dveří byl kulečníkový stůl, u něhož hrála dívka a chlápek kulečník. Okolo hostů kmitaly dvě pohledné servírky, které museli snášet občasné neslušné návrhy, více si však hosti nedovolovali.
Alcarmo došel k jednomu ze stolků v rohu místnosti a posadil se tak, aby měl přehled o celé místnosti. Na stůl před sebou položil měšec se zlaťáky, který vytáhl odnikud. Plný měšec ležící na stole, bylo gesto prozrazující, že hledá něčí služby.

Od servírky si nechal přinést jedno pivo a čekání si krátil pozorováním ženy, hrající kulečník. Byla to elfka a svého soupeře porážela na plné čáře, ten to nesl s nelibostí.
Byla hezká a měl naléhavý pocit, že by jí měl znát. Byl si však jistý, že ji znát nemůže. Rozhlédl se po místnosti, napil se.
Jeho pohled spočinul na karbanících. Typoval, že mezi nimi by se mohl nacházet někdo, koho by si mohl najmout. Vypadali, že se dobře baví a o práci nemají zájem, ale kdo ví.
Uvědomil si, že si nedokáže vybavit vzhled elfky. I přesto, že před chvílí si ji prohlížel. Opět svou pozornost zaměřil k ní. Soustředil se na barvu jejích vlasů, poté se zadíval vedle a opět si ji nepamatoval. Bylo to zajímavé, ale tušil, co za tím stojí. Magie. Nechal do okolí proudit své magické předivo. Pomalu, nenásilně a slabě. Vyslal k elfce sondy.
To co zjistil, nečekal. Byla obestřena velice složitým kouzlem, které ukrývalo její totožnost. Nikdo nenadaný, vlastně i většina nadaných by si nevšimla slabého skoro nezřetelného, avšak složitého oparu magie, který elfku obestíral. To kouzlo bylo mistrovské dílo.
Pokusil se opatrně proniknout skrz něj, ale něco se stalo, pokazilo. Kouzlo se začalo hroutit. Alcarmo netušil, jestli to zavinil on, nebo…, zalapal po dechu. Elfka měla ohnivě rudé vlasy a čokoládově hnědé oči. Vlastně to nebyla čistokrevná elfka.
Okamžitě věděl kdo to je. Nemohl tomu uvěřit, to nemohla být ona. Do teď si pamatoval všechny podrobnosti ze dne kdy…

***

Alcarmo otevřel dveře královniny ložnice, stráže se ho nepokusili zastavit. Znali ho. Věděli, že král má v něj plnou důvěru.
Uvnitř stála královna Vita, vznešená a krásná elfka se stříbrnými vlasy a očima podobné barvy. K sobě tiskla svou pětiletou dcerku, která narozdíl od ní měla vlasy ohnivě rudé a oči barvy čokolády, jež zdědila po otci.
Zeptala se: “Co se děje?”
“Musím vás odtud dostat, jde vám o život.” odpověděl bez váhání Alcarmo.
“Co je s králem? Nikdo mi nechce nic říct.”
“Nemáme čas, musíme jít!” pokusil se Alcarmo zamluvit otázku.
“Nepůjdeme nikam, dokud se s ním neuvidím!”
Alcarmo se jí zadíval do očí. Byly plné odhodlání. Věděl, že nemá cenu lhát a snažit se jí chránit před pravdou. Byla chytrá a nejspíš to i tušila.
Podíval se na malou Catarinu, jako by chtěl naznačit, že nechce před ní.
Ta se zeptala: “Kde je táta?”
“Má nějakou práci, Čoko-očko” odpověděl jí a pokusil se usmát, pohlédl zpět na Vitu a zakroutil hlavou. Pochopila, sedla se na postel.
“Proboha proč?” V očích se jí objevili slzy.
“Musíme jít, jestli vás tu najdou…” Alcarmo to ani nedořekl. Ozvala se ohlušující rána a dveřmi do místnosti proletěl jeden ze stráží. Jeho brnění zarynčelo a místností se rozlehl smrad spáleného masa.
Ve dveřích se objevilo několik postav. Alcarmo neváhal a poslal jejich směrem několik rázových vln. Postavy to odhodilo zpět. Nastalo ticho. Jen mala Catarina začala plakat.
“Musíme jít!” řekl Alcarmo a opatrně vyšel z ložnice do chodby. “Tyhle jsou mrtví, ale brzy tu budou další.
Královna přestala váhat, vzala dcerku do náruče a pospíšila si za Alcarmem.
Utíkali palácem, všude potkávali bojující skupinky. Někteří byli tak zaneprázdněni bojem, že si jich ani nevšimli. Ti, kteří jo, pocítili Alcarmovu nekompromisní magii na vlastní kůži. Cestou se k nim přidalo i pár strážců.
Dostali si do hlavní síně s trůnem, vedle trůnu byla tajná chodba. Ta šla otevřít pouze magickým zaříkáváním, které Alcarmo, jakožto hlavní mág, rádce a přítel krále znal. Začal se zaříkáváním, tajná chodba se otevřela.
Z druhé strany síně k nim dolehl hlas.
“Mám vás!” ozvalo se s ozvěnou. “Neutečete mi!”
Alcarmo šeptl ke královně a strážcům: “Utíkejte zdržím je!” otočil se k pronásledovateli.
Nepřítel byl sám. Byl to jen mladík s černýma jakoby nedbale rozcuchanými vlasy. Na sobě měl černý plášť, který vše ostatní zakrýval. Na nic nečekal a vrhl na Alcarma temně ohnivou kouli. Alcarmo měl v okolí rozprostřené magické předivo. Část jej nechal zhmotnit do fialového štítu. Kouzlo odrazil.
“Působivé!” Zařval agresor. “Ale teď chcípneš!”
Napřáhl obě ruce před sebe. V místnosti se zhmotnila velká temně ohnivá vlna a valila se na Alcarma. Nebylo kam uhnout. Rozprostírala se od podlahy ke stropu a od jedné stěny ke druhé. Alcarmo veškeré své magické předivo nechal zhmotnit do obrovské fialové stěny. Zatnul zuby a byl připraven ji udržet i svou vnitřní magií.
Ucítil náraz. Ozvala se obrovská rána, tu následoval otřes. Bolest mu projela celým tělem, ale v soustředění nezaváhal. Strop místnosti se, zřítil.
Alcarmovi se v hlavě honily zmatené myšlenky. Ten nepřátelsky čaroděj byl zatraceně mocný. Nechtěl uvěřit, že na tomto světě existuje čaroděj, mág, který se mu vyrovná a přitom o něm nikdy neslyšel.
Teď Alcarmovi došlo, jakou obrovskou chybu udělal. Jak se strašně zmýlil. Jak strašně své nepřátele podcenil. Jak vše nehorázně podělal, když se nechal oklamat. Když předpokládal, že jde jen o malé nepokoje. Jen o skupinku radikálů. O problém, který časem zmizí.
Mocná magická kouzla se rozplynula. Místnost byla zahalena do šedofialového oparu, zbytků magických kouzel. Kouře a prachu ze sutin stropu. Teď byl vidět strop místnosti nad nimi.
Na obou stranách zničené trůní síně, stále stáli oba čarodějové.
“Opravdu jsi mocny,” pronesl ten v černém překvapeně.
“Kdo jsi?” zeptal se fialový čaroděj.
“Nightmare, osobně,” ušklíbl se. “Překvapen?”
Alcarmo na sobě nedal znát žádnou emoci, avšak přestavoval si ho jinak. Staršího a více jako válečníka, nečekal čaroděje: “Netušil jsem, že máme proti sobě čaroděje,” schválně zdržoval.
Snažil se získat čas pro královnin útěk a sám se připravoval na nový útok, nechával do okolí plynout své magické předivo.
“No, stále nic netušíš,” místnost potemněla. Alcarmo byl připraven se bránit i útočit. Avšak útok nepřišel. Nad Nightmarem se zhmotnil obrovský temný stín. Ten se do místnosti vešel jen díky zbouranému stropu.
Stín promluvil ženským avšak temným a démonickým hlasem, po kterém Alcarmovi přejel mráz po zádech. “Jmenuji se Lilith.”
“Lilith?”
“Ano, my se známe nestárnoucí mágu, nebo chceš, abych tě nazývala, spíše zatracenče z nicoty? Nebo zrádče vlastní krve?”
“To nemůže být možné!” Alcarmo byl vyveden z míry ani skrýt to nedokázal. Na obličeji černého čaroděje se objevil úsměv.
“Ale je. Tvému bratrovi se po tvé zradě povedlo kouzlo alespoň částečně dokončit.” pokračoval démonický stín.
“On nás nakonec oživil. Dal nám nový život. Sice jiný, ale život to byl,” chvíli se odmlčela. “Ty nic nevíš?” chladně se zasmála. “Tisíce let mimo světy. V nicotě, udělá své co?”
“O co ti jde?”
“Mě? O co jde? To je snad jasné ne? O to co každému na tomto světě! O moc! O pomstu!”
Alcarmo se bezděčně podíval na chodbu za sebou. “Nech je žít, nic ti neudělali.”
Démonka se opět chladně rozesmála. “Oni ne, ale když je zabiji, ty budeš trpět! Budeš si to vyčítat! A pak, mají nárok na trůn! Nesmějí žít!”
Alcarmo zakřičel: “Zničím tě!” veškeré své magické předivo, které se nahromadilo v místnosti, přetvořil ve fialové provazce. Ty jako obří biče zaútočili na černého čaroděje a démonický stín.
Viděl jak se okolo nich zhmotňuje temný magický štít. Věděl, že je to nezničí. Jen na nějakou dobu zpomalí. Potřeboval čas. Potřeboval je zdržet. Vydal se okamžitě do tajné chodby. Ještě než ji uzavřel a magicky zapečetil, uslyšel: “Neutečeš! Najdu tě! Budeš trpět!”
Běžel temnou úzkou klikatou chodbou. Na cestu si svítil malou fialovou magickou koulí. Než porazí jeho magii, než prolomí kouzlo chránící tajnou chodbu, měli by mít dost času zmizet.
Zatřásla se zem. Uslyšel výkřik, pláč a ticho. Uviděl i záblesk. Vše to šlo z chodby před ním. Přidal do běhu, ač si do té doby myslel, že rychleji běžet už nemůže. Zachvátil ho strach, čekal to nejhorší.
Před ním se zjevil děsivý pohled, který ve nafialovělém světle působil ještě děsivěji.
Proti němu stála postava. V rukách třímala dva jednoruční meče, z nichž odkapávala krev. Ona postava byla zbrocená krví. Všude po stěnách a zemi byla krev. Mrtvý strážci a jejich oddělené končetiny se váleli všude kolem. Vzadu za postavou uviděl bezvládné tělo královny a její dcerky. Též v obdobném stavu jako ostatní těla.
“Muselo to tak být,” řekla postava.
Alcarmovi vypověděli nohy službu. Zhroutil se na kolena. Všechno se mu zhroutilo. Nic nedávalo smysl. Prožil na tomto světě víc než leckteré stvoření. Zažil toho tolik co před ním nikdo a po něm málo kdo. Ale tohle bylo i na něho moc. Připadal si stejně jako tehdy, když přišel o svou milovanou Violet. Když se pro něho a svět obětovala. Vlastně ona to udělala z lásky k němu. Nedalo se to srovnávat s tímto. Toto byla zrada, ta nejhorší a nejzákeřnější zrada na světě. Připadal si jako by někdo vzal jeho srdce a prachsprostě ho rozšlapal.
Cíti,l jak se v něm hromadí a vzdouvá vztek a přesto neměl sílu ho vypustit ze sebe ven.
“Muselo to tak být, otče.” Zopakovala postava, s náznakem smutku v hlase.
Chtěl, začít křičet. Chtěl zničit tuhle chodbu. Zničit celý tenhle prohnilý svět.
Neudělal nic z toho, neměl na to sílu. Nic nemělo smysl. Jeho mysl zaplavila beznaděj. Vše bylo zničeno. Pošpiněno a zneuctěno.
Podíval se postavě do kočičích očí. Zeptal se: “Proč, LaCrymoso?”
LaCrymosa pomalu couvala: “Otče, opravdu to tak muselo být. Nesmím ti říct proč, ale jednou to pochopíš.” tekly jí po tváři slzy. Vzlykala. Otočila se a rozeběhla se pryč.
Alcarmo tam zůstal sám. Cítil, jak ho pálí slzy v očích. Nebrečel, ani to už nemělo smysl. Čekal, až do tajné chodby vtrhne černý čaroděj s démonickým stínem. Nebude se bránit. Uvítal by smrt, na tomto světě už nezbylo nic, pro co by chtěl žít. I když, nebyl si jistý, jestli může zemřít. Nebyl si jistý, jak přesně funguje pradávná kletba, která z něho a Brisingry udělala nesmrtelné. Ale chtěl, nežít. Chtěl nikdy neexistovat. Chtěl znova uvíznout v nicotě na věky věků. Do této chvíle si myslel, že není nic horšího, ale jak se šeredně mýlil.
Nepřišli, byl tam sám, klečel tam mezi mrtvolami strážců, které znal. Mezi mrtvolami královny a její dcerky, jenž považoval za svou rodinu a jeho utrápená mysl nemohla přijmout, že to má na svědomí jeho vlastní dcera. Dcera, o které když zjistil, že žije, byl tak šťasten. Bylo to absurdní. Bylo to nelogické. Chtěl zešílet.
Chápal proč ho nechali, žít. Smrt by byla příliš milostivá. Oni ho chtějí nechat trpět. Vlastně jen ona, Lilith. Mstí se mu. Ona za tím vším stojí. Ten mladý čaroděj bude jen loutka v jejích hrůzných spárech.
Celé dny klečel v tunelu bez hnutí. Celé dny se jeho mysl snažila vyrovnat s tím co se stalo. Celé dny trvalo, než se poprvé pohnul.
Těla mrtvých pohřbil.
Z honosného paláce se za tu dobu stala zřícenina.
Z prospěrujícího města, které se rozprostíralo kolem paláce, se stalo spáleniště.
Celá zem se ponořila do nepokojů a válek o moc. Nikde nebylo bezpečno.

***

…selhal. Ze dne kdy ji nedokázal ochránit. Ze dne kdy ji spolu s matkou pohřbil.
Jak je tedy možné, aby tu klidně hrála kulečník? Pamatoval si ji jako pětiletou holčičku, které říkal čoko-očko. Jmenovala se Catarina Procera Ignis a jednou měla usednout na trůn, proto musela umřít. Teď po patnácti letech by byla dospělou dívkou, což odpovídalo. Dívce hrající kulečník určitě dvacet bylo.
Byla oblečena v přiléhavých kožených kalhotách a bílé kazajce. Přes záda měla přehozený tmavý cestovní plášť. Zahlédl její obličej, když si Alcarmo odmyslel oči barvy čokolády a ohnivě rudé vlasy, měl dojem jako by se díval na její matku. Byla stejně krásná jako ona, možná i krásnější.
Proč vlastně přemýšlí o tom jestli je to ona nebo ne? Je si jistý, že je to ona. Možná proto, že neví proč si tím je jistý? Magie? Možná.
Uvědomil si, že hluk v místnosti utichl. Všichni upírali pohled na dívku.
Ohnivě rudé vlasy. Znak dračí krve. Na takové lidi byly vypsány tučné odměny. Návštěvníci krčmy si to jistě uvědomili. Skupinka do té doby hrající karty se zvedla. Servírky a štamgasti kamsi zmizeli i hostinský byl náhle fuč.
Alcarmo zaklel, svou neopatrností porušil kouzlo, které dívku chránilo před odhalení. Nejradši by si dal pár facek.
Muž, který hrál s dívkou kulečník, se ji pokusil tágem přetáhnout po hlavě. Uhnula a zlomila o něho své. Upadl.
Obklíčili jí karbaníci. Jeden z elfu se ji pokusil chytit za ruce. Byl opilý a ona rychlá. Ohnala se zlomeným tágem a zlomila mu nos, zapotácel se a rozplácl se na zemi.
Ostatní se na ní vrhli. Zablýskly se i čepele, ale během okamžiku od ní odskočili zpět.
“Nepřibližujte se!“ křikla a pomalu couvala zády ke zdi. Držíc dva krátké meče v obranném postoji.
Alcarmo ty meče okamžitě poznal. Byli to ty samé, které nechal zhotovit LaCrymose. Při pomyšlení na ni, ho opět bodlo u srdce. Dcera, jež ho zradila.
Útočníci tasili své zbraně. Frank v ruce držel malou zákeřně vypadající dýku se zpětnými zuby. Trpaslíci tasili jednoruční, avšak mohutné sekery. Elfovi Tirnovi se v ruce objevil jednoruční meč vykládaný drahými kameny. Jeho zbraň více než jako zbraň působila dojmem dekorace. Jediný kdo netasil zbraň a v ruce držel pouze svůj rozbitý nos, byl opilý elf Failon válející se na zemi.
“Holčička to chce po zlém?” řekl Frank a ostatní se zasmáli.
První zaútočil elf, dívka vykryla jeho útok, jedním ze svých mečů a druhým ťala. Sekla ho přes břicho. Odskočil, meč mu vypadl z ruky. Zakopl o svého opilého krajana a spadl na záda. Rukama si držel krvácející břicho.
Po té na ní zaútočil Frank a jeden z trpaslíků. Opět oba útoky vykryla a trpaslíka kopla do obličeje. Ten se zakymácel, ale nespadl. Druhý z trpaslíků využil Catarininu zaneprázdněnost a pokusil se ji tupou stranou sekery uhodit do spánku. Na poslední chvíli uhnula a obdarovala ho kopancem do rozkroku.
Dveře krčmy se otevřely a v nich se objevil hostinský, křičíc: “Rychle! Než mi zdemolují hospodu!” Načež do místnosti vběhli tři rytíři řádu a spěchali k bojujícím. Tasili své velké obouruční meče.
Karbaníci při pohledu na rytíře řádu, v platovém brnění a s tasenými meči ztuhnuli a po chvilce všichni prchali z hospody. I ožralý elf s rozbitým nosem, nějakým zázrakem ožil a zmizel venku.
Rytíři je ignorovali, šli si pro Catarinu.
Alcarmo na ní viděl, že by se nejradši taky vypařila, ale věděla, že ji by utéct nenechali. Naprázdno polkla a postavila se do útočné pozice.
“Zahoď ty meče, holčičko” řekl jeden z rytířů velitelským hlasem.
“Nechte mě být!” vyštěkla Catarina. “Nic jsem neprovedla!”
“O to nejde. Tvé vlasy, prozrazují, že máš v žilách dračí krev. Musíš s námi.”
“Po dobrém nebo po zlém, vyber si,” dodal druhý.
“Vím, co dělají s lidmi, jako jsem já! To radši umřu!”
První rytíř pokrčil rameny a vydal se jí vstříc. Jeho kolegové opřeli meče ostřím o zem a čekali.
Rytíř naplocho sekl. Catarina uhnula a zaútočila, její meče zazvonily o plátové brnění. Kromě pár škrábanců na nablýskaném povrchu brnění nezpůsobily žádnou další škodu. Rytíř pustil jednou rukou meč a překvapivě rychle se ohnal. Zasáhl Catarinu kovovou rukavicí do obličeje až si sedla na zem. Své meče, ale nepustila. Z rozraženého rtu se jí spustila krev.
“Nemáš šanci, vzdej to,” řekl rytíř klidně. „Tak jako tak, půjdeš s námi nakonec živá. Nezabijeme tě, ani kdybys to chtěla.“
Alcarmo věděl, že elfka nemá proti třem Rytířům řádu žádnou šanci. Nechtěl tu čarovat. Bál se aby na sebe neupozornil řádové čaroděje. Musel to ale risknout. Postavil se. Zakroužil rukama a stůl, který před ním stál, se vznesl do vzduchu. Po té naznačil gestem od sebe a stůl se rozlétl na rytíře, který se tyčil nad Catarinou. Roztříštil se mu o záda.
Rytíř se zakymácel, ale neupadl. Otočil se na čaroděje. Jeho kolegové také zaregistrovali nové nebezpečí a byli připraveni mu čelit. Catarina využila chvíle nepozornosti a opět zaútočila. Pokusila se zabodnout hrot meče mezi dva pláty brnění. Nepovedlo se jí to. Brnění bylo kvalitní a mezery mezi platy by stačily sotva na prostrčení papíru. Hrot meče po brnění sklouzl. Rytíř si toho všiml. Kopl jí okovanou botou do břicha, až zaskučela bolestí a otočil se opět k ní.

Alcarmo zaklel. Bude potřebovat silnější kouzla. Věděl, že čím silnější kouzla použije, tím větší bude šance, že si ho čarodějové řádu všimnou.
Pokusil se brnění jednoho z rytířů rozžhavit do ruda. Nic, nešlo to.
Pokusil se rytíře zvednout do vzduchu, kouzlo selhalo. Znova zaklel. Toho se bál, jejich brnění je chrání nejen před fyzickými útoky ale i magickými.
Rozhlédl se po místnosti, uviděl spícího ogra a dostal nápad.

Catarina ucítila, jak ji kovová rukavice sevřela vlasy. Pokusila se zvednout ale okovaná bota jí šlápla na záda a přimáčkla k zemi.
Zkusila za zády něco mečem trefit, ale kovová rukavice ho za ostří chytla a vytrhla jí ho silným škubnutím z ruky. O druhý meč, přišla o pár okamžiků později.
Začala se zmítat, vrtět. Chtěla se vyprostit. Klekl si na ní, pustil její vlasy a chytil jí za krk. “Nezmítej se” řekl, stále klidným hlasem. Znehybněla. Pochopila, že je zbytečné plýtvat silami. Otočila hlavu, aby uviděla cizince ve fialovém, na zdejší poměry divném oblečení. Určitě to byl čaroděj. Zrovna vrhal po zbylých dvou rytířích jednu židli za druhou. Ty se o jejich brnění neškodně rozbíjely a vypadalo to, že rytíře ani nijak zvlášť nezpomalují. Jeden z rytířů se dostal k Alcarmovi na délku svého meče. Rychle sekl nevšímaje si další židle, která se o jeho brnění proměnila na třísky. Nevšímaje si bědujícího hostinského o tom, že ho čeká bankrot.
Meč zasvištěl vzduchem a Catarina zavřela oči. Čekala, že uslyší zvuk meče nořícího se do masa a praskajících kostí, to vidět nechtěla. Avšak ozvalo se pouze kovové zařinčení. Otevřela oči, čaroděj obouruč držel dlouhou zrcadlově lesklou hůl a zdatně s ní vykrýval rytířovi útoky. Před tím si žádné hole nevšimla. Přidal se druhý z rytířů, útočili na něho oba a pomalu ho tlačilo ke spícímu ogrovy.

Alcarmo se podíval za své záda, Ogra měl přímo za sebou. Nechal jednoho z rytířů přiblížit se. Rytíř zaútočil, chtěl Alcarma bodnout. Ten to čekal, uhnul. Rukama naznačil gesto a tažením k ním přitáhl jeden z větších stolů. Ucítil bolest v rameni. Meči druhého rytíře uhnul pozdě. Neřešil to, sledoval, jak se stůl zlomil o záda prvního rytíře ten klesl na kolena a meč zanořil ogrovi do stehna. Ogr zařval, popadl kyj a třískl s ním rytíře, jehož meč měl v noze. Rytíř odlétl a zastavil se o bar hospody.
Přes ogrův řev nebylo slyšet hostinského lamentování a prosení aby ogra nechali být. Druhý rytíř se pokusil pomstít svého kolegu a zabodl svůj meč ogrovy do břicha. Ten opět zařval a ohnal se kyjem. Rytíř uhnul, ale musel pustit meč, který zůstal ogrovi trčet z břicha. Ogr se rozeběhl jeho směrem a opět zaútočil kyjem. Rytíř uskočil, ale měl to jen tak tak. Brnění bylo těžké a neohrabané.
Alcarmo, už byl v bezpečné vzdálenosti a sledoval, jak rytíř držící Catarinu váhá, zda nemá jít svým kolegům na pomoc. Nakonec to nevydržel. Schválně se odrazil od Catariny, až jí vyrazil dech a rozeběhl se na ogra.
Alcarmo využil příležitosti a přiběhl k Catarině. Pomohl jí se zvednout, sebral meče, které leželi kus od ní, a táhl ji ke dveřím. Catarina kašlala a snažila se vzpamatovat.
Dveře se otevřely a v nich se objevili muži ve vojenských uniformách. Alcarmo nehezky zaklel a vyslal jejich směrem tlakovou vlnu. Ta vojáky vyrazila z hospody zpátky ven. Rozhlédl se po místnosti. Uviděl okno do postranní uličky.
Běželi k němu. Poslednímu Rytířovy se povedlo skolit ogra. Místností se rozlehlo zadunění. Alcarmo pomohl Catarině ven a sám prolezl oknem za ní. Hospoda byla plná vojáků. Na nic nečekali a utíkali uličkou pryč.