Utíkám, to co jsem dnes viděl, sahá mimo mé chápání. Slyším za sebou hrůzo-strašné vrčení a vití. Běžím prázdnými temnými uličkami. Strach mi nedovoluje zpomalit. Déšť a tma mi můj útěk nijak neulehčují. Snad jen blesky doprovázené mohutným burácením, mi vždy na okamžik osvětlí cestu, takže na malou chvilku vím, kam běžím.
Musí to být sen! Nemůže to být reálný! Modlím se, abych se konečně probudil. Něco mi však napovídá, že nejsem ve snu, tedy se nemůžu probudit. Hrůzo-strašný řev a vrčení těch stvoření co připomínají vlkodlaky z hororů, se nebezpečně rychle přibližuje.
Síly mi dochází, píchá mě pod žebrem a ze zadýchání se mi motá hlava. Pomalu mi začíná docházet, že neuteču. Je to marné ani nevím, kde se nacházím a kam běžím.
Kam dál? Co se stane, až mě doženou? Bude to bolet? Již chápu, jak se cítí štvaná zvěř, fuj! A proč vlastně jdou po mně? Co je na mě tak výjimečného? Co moji přátelé přežili to?
Sakra, slepá ulička! Otáčím se a vidím je. Jsem obklíčen. Co teď?
Vlkodlaci se ke mně pomalu přibližují. Vědí, že nemám kam utéct, již nemusí spěchat.
Já pomalu couvám a rozhlížím se, hledám cokoliv, co by mi mohlo jakkoliv pomoc. Ze země sbírám víko z nedaleko převrácené popelnice. Pochybuji však, že zvýšilo mé šance na přežití. Zády narážím do studené a mokré zdi. Už nemám kam ustupovat. Za chvíli nastane můj konec. Doufám, že to nebude moc bolet.
Jsou jich hordy, mají temně hnědou srst a oči jim rudě žnou, když se postaví, na zadní nohy mají něco kolem tří metrů. Při vrčení odhalují zuby o velikosti kuchyňských nožů, ty však jsou ostré jako žiletky.
Největší z nich se po čtyřech rozeběhl mým směrem, bezděčně natahuji víko popelnice před sebe a připravuji se na bolestivou smrt. Nemám šanci vzdorovat takové bestii.
Smrt však nepřichází a místo ní slyším zvláštní svištivý zvuk. Jako by něco padalo ze střechy domu, o který se opírám. Ve tmě se dají špatně rozeznat obrysy, ale připomíná mi to lidskou postavu. Je to člověk! Dopadá na běžícího vlkodlaka a sráží ho na břicho. Než se stačí vzpamatovat, končí nestvůra s hlavou oddělenou od těla, něčím co mi připomíná samurajský meč.
Okolí osvětlil blesk. Je to žena! Má krásnou štíhlou postavu, oděnou v krátkých šatech. Sešitých ze závojů tmavě modré a černé barvy, ty za ní do noci vlají. Štíhlé, téměř bílé nohy kontrastují s tmavými šaty a noční tmou. Částečně mizí ve zvláštních pevných botách na podpatku. Exotické asijské rysy v obličeji napovídají, že je z daleka a nelidsky ledově modré oči, které se na okamžik střetávají s mýma, vyvrací můj odhad, že je člověk.
Ten krátký pohled mě uklidnil, vyhnal ze mě veškerý strach a vzbudil ve mně naději, že dnešek nakonec přece jen přežiji.
Odvrací pohled a zaměřuje se na skupinku vlkodlaků. Ti se na ní ženou poháněni zuřivostí.
První z nich skáče. S rozevřenou tlamou plnou ostrých zubů se řítí přímo na Tajemnou krásku. Ta neváhá a skluzem se dostává pod něj, přičemž mu páře mečem břicho a dál se o něho nestará. Vlkodlak dopadá za ní a v křečích umírá.
Pozoruji krvavý balet a připadám si jako v transu. Stále nemůžu uvěřit, že to co dnes zažívám se opravdu děje.
Stále čekám, že se vzbudím a budu si říkat: „Co to sakra zase bylo za ujetý sen??“
Kráska se mezitím vrhá na další vlkodlaky, kteří též neváhají. Země pod jejich váhou duní a já přemýšlím, jak krásné neznámé pomoci.
Zatím co ona jednoho z dalších vlkodlaků připravila o hlavu a dalšímu odsekla přední tlapy, mě stále nic nenapadá. Doráží vlkodlaka bodnutím hluboko do oka. Já nakonec usuzuji, že mou pomoc potřebovat nebude.
Nad mou hlavou se ozval hrůzo-strašný skřek, při kterém mi ztuhla krev v žilách. Bezděčně se přikrčuji a koukám, co vydalo ten odporný zvuk.
Z nebe se na mě snáší několik odporných stvoření, připomínajících zkříženinu štíra s pavoukem vznášejících se díky blánovitým křídlům, jaké mívají netopýři.
Jedno ze stvoření mě těsně míjí ostnem, který má na konci ocasu.
Na rozdíl od normálních štírů mají tyto stvoření ocas stočen pod sebe, ale nepochybuji o tom, že ho dokáží zvednout i nad tělo. V betonu, kam se osten zabodl, zanechal několik desítek centimetrů hlubokou díru.
Pohledem hledám tajemnou bojovnici a doufám v její rychlou pomoc. Ta si nového nebezpečí taky všimla a spěchá ke mně.
Uvědomuji si, že stále držím víko od popelnice, kryji si s ním hlavu a snažím se dostat z dosahu nestvůr.
Ochránkyně vybíhá na záda mrtvému vlkodlakovi, odráží se a skáče. Nikdy bych nevěřil, že někdo může vyskočit tak vysoko, být to za jiných okolností hledal bych u mrtvého vlkodlaka trampolínu.
Pozoruji, jak prvnímu stvoření za letu odsekává ocas s jedovým trnem. Zbylé dvě nestvůry se na ní zaměřují. Útočí na ní klepety. Bojovnice se však ladně oběma hrozbám vyhýbá a odsekává i je. Následně v ladném kotoulu dopadá vedle mě. Její rychlé pohyby by jí záviděl i vítr.
Létající tvorové se stahují z jejího dosahu.
Exotická kráska se rozhlíží po okolí a poté její oči spočívají na mě. “Potřebuji tvou pomoc, jinak tu oba umřeme!”
Sotva, ze sebe zmateně dostávám: “j-jak?” Nenapadá mě jediný způsob, jak bych mohl pomoci. Vlkodlaků neubývá a já bych nedokázal přeprat ani sousedovic pudla. Na tož třímetrová monstra.
Ptá se mě trpělivě: “Jak se jmenuješ?”
“Zdeněk”
“Já Tiffany “ chvíli se odmlčuje, na dobu potřebnou k odražení dvou dotěrných vlkodlaků. “Zdeňku ty jsi obdařený.”
„Nejsem.“ Nechápu co tím myslí, ale jediné co vím je to, že jsem vyděšený k smrti.
Tiffany se soustředí na odrážení a zabíjení monster a při tom mě dál přesvědčuje: “Ta síla z tebe vyzařuje na kilometry daleko, proto jsem tě našla! Proto tě chtějí oni zabít!”
“Nic nechápu! Tohle je jen noční můra! Každou chvíli se musím vzbudit!” křičím zachvácen panickým strachem.
V Tiffanyním hlase se objevuje náznak zoufalství a vyčerpání. Odráží a zabíjí netvory s obdivuhodnou přesností, rychlostí a hlavně úsporou pohybů. Co pohyb meče, to mrtvé monstrum nebo alespoň oddělená končetina od těla. Avšak jejich přesila se neztenčuje.
“Poslouchej! Máš obrovskou moc, jen musíš zjistit jak jí aktivovat.”
Celá situace se mi zdá totálně absurdní, nejsem schopen normálně přemýšlet. “Nemám, žádnou moc!” Skáču jí do řeči, ovládán strachem. Rozum mě opustil a modlím se, abych se už konečně vzbudil.
“Nepřerušuj mě!” Slyším, že jí mimo sil dochází i trpělivost.
“Nejčastěji to bývají emoce, které obdaření používají k ovládání své síly.”
Otáčí se na mě a dívá se mi do očí. Její oči jsou tak krásné. Jako dva drahokamy. Úzkost, strach, zlost odplouvají někam do neznáma, náhle mám čistou hlavu.
Uvědomuji si, že se chovám jako nevychovaný fracek. Tiffany se mi pouze, snaží zachránit život. Riskuje u toho svůj a já odmítám alespoň zkusit to, oč mě žádá? Nesmím jí zklamat!
Slyším se říct: “Zkusím to,” i když vlastně pořád nevím, co po mě chce. Na jejím obličeji se objevuje úsměv. I přesto, že jsem zmoklý a promrzlý, její úsměv mě doslova hřeje.
Chvíle nepozornosti. Tiffany se pozdě otáčí na vlkodlaka, který ji překvapil a naráží do ní. Daří se jí alespoň uhnout ostrým zubům. Ty se jí pokusily zahryznout do krku.
Náraz do břicha jí vyráží dech a vymršťuje jí proti zdi. Sleduji, jak její tělo naráží, nejprve zády a následně hlavou do tvrdé zdi.
Pouští meč. Po té bezvládně padá obličejem k zemi. Leží bez hnutí a mě napadá, že je to má chyba. Kvůli mně nedávala pozor. Pouze kvůli mně tu je a bojuje s vlkodlaky! Jen kvůli mně umře! Rozbíhám se k ní, začíná se ve mně hromadit vztek.
Sedám si k ní a beru její hlavu do náručí. Vlkodlaci nás obkličují, vědí, že mají vyhráno. Nespěchají, vychutnávají si vítězství.
Nevnímám je, přestávám se bát, co mi mohou udělat horšího, než že mě zabijí? Třeba je to jen blbý sen.
Dívám se Tiffany do tváře, její kouzelné oči jsou skryty pod víčky. Obočí připomínající křídlo dravého ptáka má rozseklý a zezadu z hlavy jí teče krev, ale stále dýchá. Vypadá, jako kdyby spala. Dlouhé bledé nohy má teď skrčené a jedno koleno jí krvácí. Ruce položené podél těla, nejeví známky po zranění, ale ani se nehýbou.
Zlobím se! Na sebe! Na tu blbou zimu! Na déšť! Na hromy, kterých se pořád lekám! Na hrůzné vlkodlaky! Kdo jim dává právo mě chtít zabít? Oni mohou za to, že odvážná kráska v mé náruči se už nikdy neusměje! Nikdo již nezažije ten krásný pozitivní pocit, který mi vlila do žil jedním úsměvem.
Všechno mě brní, možná zimou. Štve mě celá tato divná realita, ať už je to sen či nikoliv. Cítím se zvláštně, cítím nával adrenalinu. Vlkodlaci se proti nám rozbíhají, rozhodli se nás roztrhat. Nevím jak, ale cítím, že Tiffany měla být má spřízněná duše. Měli jsme mít společný osud, vlastně máme, jen brzy násilně skončí.
Můj vztek sílí! Chtějí nás zabít! Začíná mi být teplo, vlastně vedro. Cítím, jak se ve mně shromažďuje nepředstavitelný žár. Já jsem obdařený? Jsem obdařen nepředstavitelnou mocí? Tak to říkala! Spouští jí emoce? Cítím jí! Já jí opravdu cítím. Emoce – vztek! Takový obrovský vztek – taková obrovská síla!
Uvolňuji jí! Nezemřu jen tak! Všechno tu spálím! Žádná zrůda dnešek nepřežije! Vezmu je všechny sebou! Cítím, jak ze mě síla proudí. Připadá mi, že mě roztrhá! Bolest se stupňuje a já se snažím neomdlít. Dva metry kolem mě, až nevím kam zuří mocné inferno, to stravuje všechny vlkodlaky, všechny monstra. Slyším jejich bolestivý řev, kvílení. Ještě malou chvilku se snažím udržet při vědomí, abych si naposled prohlédl tvář Tiffany, ztrácím vědomí…

…probírá mě příjemně chladný vánek. Ten mi omílá obličej. Mám zavřené oči a bojím se je otevřít. Byl to sen? Skutečně se to stalo? Vlastně ani nevím, jestli chci, aby to byl sen či realita. Dál ležím na tvrdé zemi, která mě tlačí do zad, a na klíně cítím, že mi něco/někdo leží?
Přestavuji si, že je to Tiffany, živá a zdravá, pouze spí.
Po nějaké době si uvědomuji, že tu nemohu ležet navěky. Neochotně otevírám oči. Vidím slunce a oblohu s pár mráčky. Opatrně si sedám. Celé tělo mě bolí a hlava mi třeští. Všude kam mé oko dohlédne, vidím pouze zničené ohořele trosky domů. Celé místo vypadá jak po dopadu meteoritu, jen tu chybí kráter. Místo něj je uprostřed kruh o průměru dvou metru nedotčeného místa.
V něm sedím já a v mém klínu leží Tiffany. Při pohledu na ní mi radostí poskočí srdce, ale vzápětí mě polívá nový strach.
Žije? Mám strach se o tom přesvědčit, co když nežije? Zničilo by mě to. Opatrně jí odhrnuji vlasy z obličeje a pozoruj, že otevírá oči. Úleva, připadá mi jako by mi spadl ze srdce tunový kámen. Usmívám se na ní a ona mi úsměv oplácí. “Já věděla, že to dokážeš.”
Můj radostný úsměv se mění v nervózní a rozpačitý, zmáhám se jen na jedno slovíčko: “Promiň”
Tiffany se dále usmívá a začíná mě hladit po vlasech: “nemáš se za co omlouvat, byla to tvá první zkušenost,” rozhlíží se po okolí a dodává: “neznám nikoho kdo by tohle dokázal.”
Chci ještě něco namítnout: “ale…” přerušuje mě letmým polibkem na tvář a opatrně vstává se slovy: “Vstávej, musíme vyrazit. Tady zůstat nemůžeme,” a mne si bolavé místo na hlavě.
Chvíli mi trvá, než si uvědomím, že i něco říkala. Vstávám taky, sice mě vše bolí a připadám si tak trochu mimo, ale po té katastrofě co jsem způsobil nebo vyčaroval? To bude asi normální stav.

Uvědomuji si, že tímto okamžikem se pro mě svět změnil. Nikdy už pro mě svět nebude stejný. Můj starý život už neexistuje a začíná nový. Plný nebezpečí a dobrodružství.