Na pláži zalité odpoledním sluncem se vyjímaly stopy v písku. Ty tu zanechávali dva silní námořníci, nesoucí menší truhlu plnou zlata a muž v kapitánské uniformě, jenž je následoval, pobrukujíc si vlezlou melodii. Muži došli k člunu ležícímu na písku. Díky odlivu se zdál člun nepatřičně daleko od vody. Námořníci položili truhlu se zlatem a s oddechnutím se sesuli vedle ní. Byla příliš těžká. Jejich kapitán se rozhlédl, v dálce viděl svou loď, ale jiná věc upoutala jeho pozornost. Ze směru, z kterého přišli, se k nim blížila postava. Na tu dálku nebyl schopný rozeznat, o koho se jedná, ale byl si jist, že ta postava přináší problémy.

***

Sarah již stíhala zrádného kapitána, delší dobu než u ní bylo obvyklé. Teď se však blížila ke konci, onoho stíhání. Brzy ten ničema zaplatí za svou loajálnost Gamgplankovi a to cenou nejvyšší, svým životem.
Sebejistým krokem šla k třem mužům, kteří si jí konečně všimli.
Nečekali, že na tomto malém opuštěném ostrově potkají živou duši. Svalnatí námořníci tasili své meče a jejich kapitán si nervózně přiložil ruku k boku a zachvěl se.
Kapitán si všiml, že postava má rudé vlasy a polil ho tak mrazivý pot, že i ve vedru jaké bylo, se zachvěl.
Byla to ona, lovkyně odměn, Miss Fortuna! Uvědomil si, že má ruku přiloženou na boku, na své bouchačce. Ta se zdála jako hračka oproti těm, které se houpali u pasu lovkyni odměn.
I tak ji však rychle vytáhl a namířil na ni: “Stůj!”
Ta po výzvě ušla ještě tři kroky, nedbale si odplivla a s výsměšným úsměvem se zastavila: “To má být zbraň?”
“Není tak velká, jako ty tvé. Ale i tak tě dokáže jednou ránou poslat k zemi.”
“To si nemyslím,” řekla s chladnou sebejistotou.
Kapitán její poznámku přešel a rovnou se zeptal na to, co ho pálilo nejvíc: “Co tu chceš?”
“Tebe,” řekla prostě.
“J-jak? Mě” trochu se kapitán zakoktal.
“Přišla jsem tě zabít”
“Ale, to nemůžeš!”
“Proč bych nemohla?” zvedla obočí.
Kapitán chvíli roztržitě přemýšlel, a když ho nic nenapadlo, plácl: “Protože na tebe mířím zbraní!”
Sarah se hlasitě zasmála: “Chceš říct plivátkem.”
Kapitánovi se třásla ruka: “Táhni pryč! Nebo vystřelím!”
“Takhle se jedná s dámou?” provokovala.
“BUM” ozvala se rána, kapitán vystřelil.
Sarah jako ve zpomaleném záběru viděla, jak z hlavně zbraně vyšlehl plamen a hned po té vylétla olověná kulka.
Byla na to připravena, jakmile si všimla, že kapitán pouští spoušť, ještě než kulka vylétla, dala se do úhybu. Při zahřmění výstřelu již nestála kulce v cestě. Udělala otočku, při níž tasila své zbraně. Z obou naráz vystřelila, cítila, jak jí kulka prolítla těsně kolem obličeje, ale nevšímala si toho.
Užívala si zpětný ráz svých bouchaček a intenzitu s jakou odhodily námořníky, kteří se proti ní rozeběhli s tasenými meči. Střed s kulkami je odhodil pár metrů zpět.
Zůstala tam sama s kapitánem, který byl bledý jak solný sloup a na jeho kalhotách bylo znát, že neudržel své tělesné tekutiny a předčasně je pustil.
Snažil se znova nabít svou zbraň, ale kvůli neovladatelnému třesu rukou ze strachu se mu to nedařilo. Nakonec zbraň zahodil a dal se na útěk.
Sarah pozvedla jednu ze svých bouchaček, zamířila mu na záda, chvíli váhala.
Nakonec však řekla: “Škoda olova” a bez výstřelu zbraň sklonila.
Jeho posádka určitě viděla, jak se zachoval. Teď ztratil veškerý respekt, a pokud se vrátí na loď, jeho posádka ho použije jako krmivo pro žraloky.
Sarah pohledem zabloudila k truhle plné zlata, ušklíbla se, však si sem přišla pro pomstu ne pro zlato.
Bohužel ten ničema za to nestál.
Otočila se a šla zpět, odkud přišla, ani zlato celého světa by jí nevynahradilo to, oč kdysi přišla, pomsta však jo.
Alespoň v to doufala…