Na malé mýtince uprostřed lesa se trhnutím probral muž oděn ve fialovém. I přes to, že vzhledem byl na čaroděje velice mladý. Jeho oblečení, dlouhá fialová róba s magickými symboly nedávalo pochyb, že má s magií něco společného. Promnul si ztuhlý krk, spaní na knize místo polštáře nebylo nejideálnější řešení, ale chtěl jí mít co nejblíže k sobě a polštář neměl. Ta kniha byla to nejcennější co měl. Posadil se a přemýšlel o snu, který se mu zdál. Vlastně to nebyl tak úplně sen, ale jedna ze vzpomínek, která se mu stále vracela.
Nad ním kroužil jestřáb, který ho doprovázel již několik dnů, skoro mu přišlo jak by ho sledoval. Zakroutil pobaveně hlavou nad tou myšlenkou a zkontroloval jestli se opodál pase kůň kterého si vypůjčil v poslední vesnici kde nocoval. Podivil se že oheň, který večer rozdělal ještě plápolá i když z posledních sil a uvědomil si že má hlad. Rukou naznačil ve vzduchu krouživé gesto a před ním se objevil temný kruh, ten byl tak placatý, že z boku nebyl vidět. Pátravě do něho vložil ruku a po chvilce vytáhl malinový koláč, usmál se sám pro sebe. Nedovedl si představit, jak ostatní lidi můžou cestovat bez možnosti mít sebou čerstvé jídlo. Sáhl do kruhu ještě jednou a vytáhl čutoru s malinovou šťávou. Pustil se s chutí do jídla a přemýšlel co dál.
Byl kousek od města Arcum, věděl, že jít tam, je velice nebezpečné, ale musel. Už je to přes dvacet let co byl jeho dobrý přítel zavražděn a on se stále nepomstil. Ne, že by nechtěl, či to nezkoušel, ale byl sám a jeho nepřítel byl velice zběhlý v magii a velel největším armádám známého světa.
Jeho přítel Draco Ignis vládce království G’werya byl zavražděn člověkem, čarodějem, mágem? Vlastně nikdo nevěděl co byl nový uchvatitel trůnu zač. Někteří lidé ho dokonce považovali i za démona. Říkal si Nightmare což ve starém zapomenutém jazyce čarodějů znamenalo noční můra a svému jménu opravdu dostál. Stal se noční můrou všech svých nepřátel.
I přes veškeré Alcarmovi snahy zastavit ho, se nakonec stal vládcem a pronásledoval všechny, kteří zůstali věrní mrtvému králi. Neměl slitování ani s jeho manželkou nebo s čerstvě narozenou dcerou. Do teď si Alcarmo podrobně pamatoval, jak se je snažil obě zachránit. Zahnal chmurné myšlenky. Nijak mu nepomůžou, musí myslet na budoucnost, ne se utápět v lítosti nad minulostí.
Vzal do ruky svou dlouhou hůl. Byla vytvořena z kovu, jaký se na tomto světě nevyskytoval. Velice tvrdého a lesklého jako zrcadlo. Podíval se na svůj obraz v holi, byl starší než kterékoliv stvoření na tomto světě a přesto vypadal maximálně na třicet let. A nikdy se to nezmění. Bylo to jeho požehnání i prokletí. Vzdychl, zapřel se o hůl a postavil se. Podíval se na ohniště, rukou ledabyle mávl a žhavé doutnající uhlíky náhle vychladly. Zvedl knihu a hodil si jí na záda místo tlumoku. Byl čas vyrazit dál.
Alcarmo jel na koni, nemusel se o nic starat, zvíře mělo cestu naučenou, však už tudy jelo mnohokrát. Takže si Alcarmo mohl v klidu číst malou knížečku, ta když ho přestala bavit, odložil jí a zapřemýšlel se. O své cestě do Arcumu.
Musí tam, ve městě se nacházel velice mocný artefakt, který zítra mají přemísťovat pryč. Kdyby se dostal do rukou Nightmareho znamenalo by to katastrofu. Bude muset najmout nějaké žoldáky. V Arcumu jich bude dost neloajálních současnému vládci. Pravda většina jich nebude loajální nikomu, pouze penězům, ale to by mohlo stačit. Přemýšlení a cesta ho začaly uspávat, večer se moc dobře nevyspal. Usnul.

Vznášel se v nicotě, nebyl nic. Nikde okolo nebylo nic. Čas pro něho neplynul. Zdálo se to jako chvilka i věčnost. Nevěděl co dělat, vlastně tu nic dělat nešlo. Byl pouhé nic v ničem. Avšak uvnitř hlavy – která teď byla ničím, slyšel smích. Důvěrně známý smích a i tak v něm bylo něco neznámého a hlavně děsivého. Byl to smích jeho bratra, ale plný šílenství. Ten smích se vysmíval jemu.
“Jsem volný, a počkám tu na tebe! Bratříčku.”
Alcarmo neodpověděl, nechtěl a vlastně ani nemohl.
Drc – nevznášel se – tedy nejel. Kůň, který ho vezl, stál. Alcarmo se pomalu probíral, kolem něho byli lidi. Měli zbraně, probral se úplně. Pořádně si je prohlédl, bylo jich šest. Loupežníci, nebo spíše chudí vesničané, kteří se rozhodli vzít vše do svých rukou. Tři měli v rukách dřevorubecké sekery, další a největší z nich se opíral o palcát. Za sebou vycítil přítomnost pátého, lukem mu mířícího na temeno hlavy. Poslední z nich stal před ním a mířil na Alcarma kuší, za opaskem se mu houpal meč. Byl nejmenší z nich, ale robustní postavy. Podle chování to byl jejich velitel.
Alcarmo se protáhl, zívl a zeptal se: “Co chcete?” Uvolnil svou magii a část jí nechal plynout ve formě přediva do okolí.
Muž s kuší odpověděl: “vše co máš u sebe a když budeš hodný, možná tě nezabijeme.” Ostatní souhlasně zabručely.
“Vy mě chcete zabít?” Otázal se čaroděj a uchechtl se.
“když nebudeš spolupracovat.”
“To nebudu.” Řekl mág rozhodně. Z jeho hlasu čišela autorita a nebezpečí.
Velitel banditů znejistěl a podíval se na své kumpány, jako by u nich hledal radu. Všichni mlčeli. Tak se otočil zpět.
“Dej nám své věci.”
“Již jsem řekl, nedám vám nic.”
Alcarmo za sebou uslyšel: “Já to říkal, je to čaroděj!”
Alcarmo přikývl: “ano, jsem.”
Velitel střelil naštvaným pohledem na reptajícího kolegu a odpověděl: “Na čaroděje je příliš mladý!”
Alcarmo se v sedle pobaveně zhoupl. “Myslíš, že to co vidíš, nemůže být magická iluze? Myslíš, že můžeš odhadovat věk čaroděje podle vzhledu? Docela se bavím.”
Bandita rozpačitě couval, ale stále na Alcarma mířil kuší, když najednou zakopl. Leknutím z pádu vystřelil. Šíp letěl přímo na Alcarma. Ten za pomoci přediva, které měl v okolí připravené, nechal kolem sebe zhoustnout vzduch. Šíp se v něm zpomalil na tolik, že ho mág chytil do ruky a otočil se na druhého střelce, který ještě nevystřelil. Ten leknutím pustil tětivu, ale jeho šíp letěl kamsi mimo. Než kdokoliv z ostatních zkusil něco dalšího podniknout. Mág plácl rukama k zemi, magické předivo znestabilnělo a vyvolalo tlakovou vlnu, ta se rychle rozšířila do okolí a porazila všechny bandity. Ti se chtěli znova postavit, ale Alcarmo prohlásil: “Kdo se postaví, ten zemře.”
Nikdo z ležících na zemi to neměl odvahu zkoušet. Alcarmo upřel pohled na jejich velitele a ukázal na něho šípem, který držel v ruce. “Ty! Vstaň, ale kuš nech ležet.
Poslechl.
“Jak se jmenuješ?”
“Tyrsk”
“Ok, Tyrsku chceš žít. Předpokládám.”
“Ano”
“Nechám vás žít, ale uděláte pro mě prácičku a i si možná vyděláte.”
“Jakou?”
“Z Arcumu vedou čtyři cesty a po jedné se bude pohybovat konvoj, ten bude převážet něco co chci.”
“My ho máme přepadnout?”
“Ne, na to byste neměli, vy budete hlídat cesty a dáte mi vědět, po které jede.”
“jak?”
“Všichni vstaňte, ale zbraně nechte ležet,” všichni poslechli.
Mág zakroužil rukama, před ním se zhmotnil fialový oblak. Naznačil další gesto a oblak se rozdělil na šest menších. Mávl od sebe a obláčky se rozlétli, každý si našel svůj cíl, v jednom z banditů a zmizely v nich. Ti se nejdříve tvářili rozpačitě, ale pak se jim v obličejích objevila úleva, když se nedostavili žádné bolestivé účinky.
“Tak, teď poznám, až někdo z vás konvoj uvidí.”
“Kdy ten konvoj vyrazí?”
“Zítra, ráno už ty cesty hlídejte.” Pobídl koně: “musím už jet.” Vydal se na cestu a rádo by banditi se za ním zvedali ze země a zírali jak mizí v dáli. Město bylo kousek, tam si najme v místním pajzlu, nějakého opravdového bojovníka.