Vyšli z hustého lesa na louku prosluněnou odpoledním sluncem. Sírius, bývalý Noxíjský voják, který před lety dezertoval a živil se teď jako nájemný vrah a lovec lidí, se otočil na Nicolase. Nicolas byl jeho dlouholetý přítel, řekněme spíš spiklenec. V jejich kruzích nic jako přátelství neexistovalo.
„Zůstaň tu a čekej. Nalákáme jí. Doufám, že otrávené šípy máš sebou!“
„Jasný,“ odpověděl nepřítomně Nikolas a napil se ze své placatky.
Sírius mu ji vyrazil z ruky: „Ne, že to pohnojíš jako minule! Miř jí na nohy. Potřebujeme, aby jí jed jen paralyzoval! Cenu má pouze živá!“
„Neboj, jsem střízlivý,“ a sehnul se pro svou placatku. Nicolas byl velice šikovný kušista a lukostřelec. To co a na jaké vzdálenosti dokázal trefit, přišlo většině lidem jako magie. Bohužel však pro Síriuse strašně pil a když byl nadraný, netrefil by ani trolla z půl metru.
Sírius se otočil na zbylé dva kumpány mladšího bratra Oriona, který byl stejně zručný s meči jako Nicolas s lukem a čarodějku Magiku.
Magika nebylo její pravé jméno, to nikdo neznal. Vlastně modrovlasá čarodějka byla jedno velké tajemství.
„Pojďte se mnou!“ zavelel.
Před nimi se rozprostírala louka, v jejímž centru rostl obrovský listnatý strom. Ten svou velikostí několikanásobně převyšoval stromy v okolních lesích a v dálce za ním se ze země vynořovaly skály.
Šli a rozhlíželi se, jestli nespatří podezřelý pohyb, který by prozrazoval přítomnost stvoření, které sem přišli ulovit.
Magika kráčela se zavřenýma očima a vedla je. Byla zcela ponořená do své vnitřní magie a řídila se svými magickými smysly.
Zastavila a pomalu řekla: „Cítím jí, ví o nás,“ po té se zarazila. „Není tu sama,“ dodala a v hlase se jí objevily známky strachu.
„Kdo další tu je?“ zeptal se Sírius.
„Spíš něco. Něco temného, ale neurčitého,“ chvíli mlčela zahleděná do sebe a poté navázala. „Nevím co to je, ale vím co mi to připomíná,“ otřásla se.
„Co ti to připomíná?“ zeptal se Sírius netrpělivě.
„Smrt,“ řekla a její normálně zlatě opálená tvář byla bílá jako vápno.
Nastalé ticho prořízl melodický smích a před nimi se objevila dívka. Nebyla to tak úplně dívka, jen tak vypadala a byla překrásná. Síriuse napadlo, že ty povídačky opravdu nepřeháněly. Což se málokdy stávalo.
Měla dokonale rovné, dlouhé vlasy barvy havraní černě. V nich se jí ukrývala dvě liščí ouška, která natočila jejich směrem. Její oči je podezřívavě pozorovaly. Byly o něco větší, než oči většiny lidí a to jejímu pohledu dodávalo odzbrojující nevinnost. Oranžová barva, kterou se pyšnily, jim ke všemu dodávala exotickou uhrančivost. Její bílá pleť se zlatavým nádechem bez sebemenší chybičky celou tu dech beroucí podívanou podtrhávala.
Na sobě měla červenobílé krátké šaty s rukávy do zvonu, nezakrývající její hezká ramena. Po nohách se jí z červených balerín pnuly bílé podkolenky. Ty zvýrazňovaly krásné křivky jejích nohou.
Za ní se vlnilo devět liščích chundelatých ocásků. Byla to Ahri.
Magika byla přitažlivá a žádaná žena, ale v porovnání s Ahri se její krása topila v záplavě šedivé obyčejnosti.
„Co tu pohledáváte?“ zeptala se a nespouštěla z nich oči.
„Tebe,“ odpověděl Sírius.
Ozvalo se zasvištění a než Ahri stačila zareagovat, ostrá bolest ve stehně ji strhla na zem. Chytla se za nohu. Ze stehna jí trčel šíp a z rány tekla krev. Sírius odněkud vytáhl provazy. Magika začala pronášet zaklínadlo a Orion na Ahri tupě zíral.
Ahri zaťala zuby, potlačila bolest a zadívala se Orionovi do očí. Čas se zpomalil, měla všechen čas světa. Byl její, už neměl žádnou šanci na záchranu.
Její rty svůdně zašeptaly: „Chraň mě!“
Orion na nic nečekal. Otočil se a ťal, než kdokoliv stačil zareagovat. Magiky tělo se bezvládně kácelo k zemi a její hlava letěla kam si pryč.
Orion se otočil proti svému bratrovi, ale než stačil znova seknout, trefil ho šíp a zabořil se mu do krku. Orion zachroptěl a mrtvý padl k zemi. Od lesa k nim kráčel Nicolas s dalšími šípem připraveným ke střelbě.
Ahri se pokusila zvednout, ale s hrůzou si uvědomila, že jí svaly začaly tuhnout a síly opouštět. S nohama už nemohla hnout vůbec. Cítila, jak se jí ochromující jed rozlézá po celém těle. Z posledních sil zkoncentrovala magickou energii přítomnou v okolí do světle modrého energetického orbu a vrhla ho proti Síriovi. Ten uskočil, avšak orb mu zavadil o nohu. Okolím se zalinul smrad spáleného masa. Sírius řval bolestí a ležel na zemi.
Poté Ahrině vypovědělo tělo službu. Vědomí však neztratila. Vše viděla, slyšela a cítila.
Byla vyděšená a bála se, co s ní udělají. Takhle bezbranná se nikdy před tím necítila. Byl to odporný pocit.
Sírius se zvedl. „Prokletá cholera, zabilas mi bráchu a děvu!“
Dokulhal k ní a kopl do jejího bezbranného těla. Zasténala.
Nicolas byl už u Síriuse, když ukázal někam k velkému stromu. „Někdo k nám běží.“
„Zastřel ho!“ přikázal Sírius bez přemýšlení. „Dnes, už těch překvapení mám plné zuby.“
Nicolas natáhl tětivu, ale nevystřelil. Ztuhl. Koukal běžícímu cizinci do očí a v obličeji se mu objevoval strach, který přecházel do panického děsu.
Cizinec byl skoro u nich. Byl vychrtlý a bílý jako stěna. Sírius si uvědomil, že vše kolem nich potemnělo. Měl dojem jako by z toho člověka do okolí sálalo čisté zlo. Vzpomněl si, jak je Magika upozorňovala na něco temného.
„K čertu, tak střílej!“ zařval Sírius. Za ním se však ozvala jen tupá rána. Otočil se. Nicolas ležel na zemi, nehýbal se. Vypadal jako mrtvý, ten jeho výraz. Vypadal jako vyděšený k smrti. Doslova.
Tasil svůj meč, ale pozdě. Cizinec byl u něj a zabodl mu svůj tesák do břicha.
„Co jsi zač?“ zeptal se Sírius s bolestí v břiše.
„Alcarmo, tvá noční můra a smrt.“
„Nebojí…“ Sírius nedořekl, to co chtěl. Díval se Alcarmovi do očí. Na obličeji se mu objevil k smrti vyděšený výraz. Přepadl ho tak obrovský strach, že jeho mysl nevydržela nápor a zešílela, ale jen na pár okamžiků. Smrt přišla rychle a jeho trápení ukončila. Jeho tělo dopadlo se žuchnutím do trávy.
Alcarmo se o něj dál nestaral.
Klekl si k Ahri a zeptal se: „Žiješ?“ temnota se z okolí začala pozvolna vytrácet.
Její hezké rty se zaoblily do úsměvu. „Ano,“ šeptla.
Objal ji, tiskl ji k sobě a do ucha jí šeptal: „Ošetřím tě a postarám se o tebe, jako ses kdysi postarala ty o mě a nikomu nedovolím, aby ti ublížil!“

Související povídka: