“Aisho! Aisho!” Kam se zase zatoulala? Překračuji starý shnilý kmen borovice a mírně se usmívám. Určitě ucítila stopu nějakého lesního tvora a rozhodla se mi udělat radost něčím k snědku.
Včera to byl králík, na ohni opečený chutnal dobře. Měl bych se asi vydat na cestu. Aisha mě jistě podle pachové stopy najde a dožene.
Vracím se k tábořišti a beru tlumok se zásobami, když slyším zavití plné bolesti. Polívá mě studený pot. Nepochybuji, že vím, komu patří. Zahazuji tlumok. Zbytečně by mě zpomaloval. Co nejrychleji běžím k místu, odkud zavití přišlo. Hlavou se mi honí spousta myšlenek, většina děsivých.
“Aisho! Aisho!” naléhavě volám, ale žádné odezvy se mi nedostává. Jen slabé šumění lesa narušuje ticho. Je tu až moc velké ticho, to není dobré znamení.
“Aisho do jakých problémů si se dostala?” ptám se v duchu.
Běžím dál, přeskakuji potůček, starý pařez, prodírám se křovím. Snažím se nemyslet na děsivé scénáře toho, co se jí mohlo stát. Radši vzpomínám, jak jsem jí poprvé potkal.
Byla malé zatoulané kotě, ze začátku jsem nechtěl mít s ní nic společného, ale byla neodbytná a mě jí bylo líto a nakonec mi přirostla k srdci. Vyrostla z ní krásná bílá tygřice.
Co se jí mohlo stát? V tomto lese by neměl být žádný predátor, který by jí mohl nějak ohrozit. Možná pytláci? Nějaká nastražená past? Snad nepřiběhnu pozdě. Prodírám se další křovinou a vidím krev, ale Aishu nikde. Běžím po stopě dál.
Slyším dva hlasy: “Támhle někam zaběhla!”
“Myslíš, že chránila tu elfku?”
“Asi jo, elfové hodně používají zvířata.”
“Kde vzali takovou přerostlou kočku? Mohli by jsme jí zkusit chytit živou.”
“Po tom co roztrhala Borise a Frenklina? Ne, ani nápad. Ať ta potvora zhebne!”
Vidím ty dva. Objevuji se za nimi. Jeden drží kuši, je připraven vystřelit. Druhy jde před ním a mečem mu občasně prosekává cestu.
Je mi to jasné, oni ublížili mé Aishe! Zmocňuje se mě vztek. Vůbec nezpomaluji a vybíhám za ně. Cítím horko v rukách. Mám dojem jako by se můj vztek měnil na teplo v nich. Teplo se mění v žár. Ruce mi hoří plameny. Mě to však nepálí, ve skutečnosti pro mě plameny nejsou nebezpečné. V žilách mi koluje dračí krev. Chci se jim pomstít! Spálit je! Roztrhat je! Zabít je!
Běžím k nim. Otáčí se a všímají si mě. Chlap s kuší vystřelil. Uhýbám. Netrefil. Snaží se znovu nabít. Nestíhá to. Jsem u něj. Rukama zachvácenýma ohněm ho chytám pod krkem. Pouští kuši. Zvedám ho nad zem. Kope nohama a řve bolestí. Cítím vůni spáleného masa. Jeho Kumpán neváhá. Útočí mečem. Naplocho seká. Uhýbám a pouštím ochablého kušistu. Je mrtvý.
Druhý protivník, hledá stabilitu. Máchnutí naprázdno ho vyvedlo z rovnováhy. Čekal, že zasáhne. Skáču po něm. Zkouší se krýt mečem. Chytám ho za ruku, ve které ho drží. A druhou mu tisknu na obličej. Řve bolestí. Snaží se pustit meč a vyprostit ruku z mého sevření. Druhou se mě snaží udeřit. Párkrát se mu to daří, ale jeho údery ztrácí na síle. Nakonec z bolesti ztrácí vědomí. Pouštím ho.
Vztek mě opouští a s ním i žár a plameny. Nahrazuje ho opět starost o Aishu.
Slyším burácivý řev, někoho pronásleduje, je zřejmě rozzuřená a zraněná. Poznám to. Běžím za zvukem a nacházím opět krvavou stopu. Nejspíš její krev. Snad to nebude vážné.
Vybíhám na mýtinu. Aisha skáče po chlapovi, kterého pronásledovala. Svou váhou ho sráží k zemi. Rozhlížím se kolem, na zemi vidím další dva mrtvé, bezesporu se jedná o Aishinu práci.
Vidím svázanou dívku a od ní vstávají další dva pytláci, berou kuše.
Shlížím na své ruce. Soustředím se. Ruce mi opět zachvacují plameny. Neváhám a vrhám je po pytlácích. Zasahují své cíle. Pytláci vzpláli. Padajíc a převalujíc se na zemi, snažíce se plameny uhasit, křičí bolestí. Mýtinku zaplavuje smrad spáleného masa.
Úkosem pohlížím na tygřici tisknoucí své tlapy na posledního živého pytláka: “Aisho, hlídej ho, ale nezabíjej. Chci vědět, s kým máme tu čest,” Aishe se mé přání nelíbí, ale poslechla.
Jdu opatrně k svázané dívce, hasím plameny na rukách.
Leží na boku. Ruce a nohy má svázané za zády k sobě. Nemůže se hnout a nedůvěřivě mě pozoruje svýma safírově modrýma očima.
Všímám si jejích dlouhých uší a vlasů barvy noční modře. Je to elfka. Z koutka úst ji teče pramínek krve a v obličeji má podlitiny, ale i tak je mi patrná její krása.
Krása elfů je pověstná, stejně tak jako jejich bojovnost. Nikdy předtím jsem elfku neviděl, ale zvěsti a povídačky očividně nelhaly. I přes zelené přiléhavé kalhoty a blůzku stejné barvy je patrná její hezká postava.
Klekám si vedle ní a říkám: “Nechci ti ublížit,” přemýšlím, jestli mi rozumí. Ona však mlčí.
“Teď tě rozvážu.” Přikývla, ale stále mě nedůvěřivě pozoruje.
Beru do ruky hlavní uzel provazu, přičemž se jí dotknu. Ona sebou mírně cukne. Zavírám oči a během chvíle se mi hlavní uzel provazu, mění v ruce v popel. Je volná. Než znovu otevírám oči, cítím její prudký pohyb a něco studeného, ostrého na krku. Nejspíše čepel nože.
Aisha znervózněla a začala výhružně vrčet. Otevírám oči a říkám: “Tohle není nutné, nechci ti ublížit.”
Cítím, jak se jí chvěje ruka svírající nůž. Elfka je vystrašená a pekelně rychlá. Špatná kombinace pro mou situaci. Musím jí nějak uklidnit.
Nevidím jí do obličeje, tiskne se mi na záda a obličej má vedle mého pravého ucha.
Znova promlouvám: “Opravdu ti nechci ublížit, kdybych chtěl nerozvázal bych tě,” v duchu se modlím, aby mi rozuměla.
“Ta obří kočka je tvá?” spíše šeptá, než mluví.
“Je to tygřice a jmenuje se Aisha, je to má přítelkyně.”
“Ať na mě přestane vrčet.” Aisha jí upřeně pozoruje, cení své velké zuby a výhružně vrčí.
“Neposlechne mě, chce mě chránit.”
“Nahání mi strach.”
“Jí nahání strach zas tvůj nůž pod mojím krkem. Opravdu ti neublížíme.”
“Jak jsi udělal ty věci s ohněm? Jsi čaroděj?”
“Nejsem čaroděj.”
“Tak co jsi zač?”
“Jen člověk, kterému v žilách koluje trocha dračí krve,” vím, že elfové mají draky v posvátné úctě. Nebo alespoň v to doufám. Říká se to.
“Nevěřím ti.”
Otáčím oči v sloup, což naštěstí nemůže vidět. “Co by se s tebou stalo, kdybych se tu já, ani má tygřice neobjevili?”
Mlčí, tak pokračuji: “Ležela bys tu stále svázaná, vydána na milost a nemilost těch ničemů.”
Naprázdno polkla.
“Tak by se hodilo trochu vděku.”
Pomalu ji chytám za ruku, ve které drží nůž. A odtahuji jeho čepel od svého krku. Neklade odpor. Nepřestávám mluvit.
“Jak se jmenuješ?”
“Safira,” její nůž mi už bezprostředně neohrožuje krk.
“Hezké jméno, hodí se k tvým krásným očím,” otáčím se a dívám se jí do nich. Intenzivní pohled, její oči jako by mě chtěli utopit záplavou modře.
“Ty se jmenuješ jak?” ptá se s troškou zájmu v hlase.
“Rágestrazs.”
“Divné jméno,” konstatuje suše, i když s malým náznakem úsměvu.
Tygřice již svou plnou pozornost věnuje muži pod sebou. Cení na něho své dlouhé tesáky a vrčí. Ten se nehýbe a nejspíš se sám sebe snaží přesvědčit, že tu není.
Přistupuji k nim zatím co si Safira prohmatává nohy a snaží se postavit.
Aishino zranění není vážně, je to jen škrábnutí, šíp jí nejspíš jen líznul.
Za sebou slyším ránu, znějící jako padající pytel brambor. Elfka leží na zemi a kleje, ve mě neznámém jazyku.
“Co se děje?” ptám se.
“Mám vymknutou nohu, nepostavím se na ní.”
“Je to k vám daleko?”
“Moc ne, půl dne cesty.”
“Pěšky?”
“Jo!”
Rozhlížím se kolem a usmívám se. “Máme štěstí, měli koně. Můžeme se svést.”
“To můžem.”
“Spoutám toho ničemu, připravím koně a budeme moc vyrazit.”
“Hm…” odpovídá elfka, očividně podrážděná vymknutou nohou.
Vše jsem připravil a vedu k elfce mladou klidnou klisnu.
„Budeš chtít pomoc do sedla?“
„Ne!“ stále je podrážděná a dává to najevo.
„Tak promiň, že jsem si dovolil tě zachránit a chci ti pomoct,“ nechávám u ní stát klisnu a jdu k ostatním koním a své tygřici, která si líže šrám na stehně.
Po chvíli za mnou elfka přicválá na klisně se slovy: „Promiň, a díky,“ s příjemnějším tónem hlasu.
Vyrážíme na cestu.