Cizinec v černém plášti se trmácel po cestě, které se všichni místní vyhýbali. Byl posilněn značným množstvím kořalky a o nebezpečí, které na cestě číhá, neměl žádné potuchy. Vlastně, i kdyby měl, bylo by mu to šumák. Svého mizerného života si cenil, asi jako král plesnivé housky. V mládí udělal chybu a do teď nesl následky ve formě strašlivých výčitek. Od té doby udělal spoustu, dalších špatných rozhodnutí a činů. Nenáviděl se. Sám sobě se hnusil. Nenáviděl celý svět. Proklínal bohy, za to co se mu stalo, i když v ně nevěřil. Aby ulevil své ztrápené duši, pil. Utápěl žal v alkoholu, ale tělo si zvyklo a jemu se, už tak snadno nedařilo opít a zahnat ony deprimující myšlenky.
Stmívalo se a Sírius, tak se cizinec jmenoval, zaslechl volání o pomoc. Zaváhal, nebál se, ale nechtěl se do ničeho zaplést. Vše mu bylo u zadku. Na celý svět kálel. Neviděl jediný důvod, proč by ho mělo zajímat cokoliv jiného než kořalka. Vracet se mu, ale nechtělo. Tak šel dál.
Bylo mu jasné, že zabloudil, ale do Ravenky se vrátit nemohl. Ne po tom co vyvolal za rvačku v místním hostinci. Rvačku… pro něho to byla hospodská rvačka, pro obyvatele Ravenky však krvavý masakr. Místní rádoby elita hospodských rváčů se rozhodla, že mu poví, co si o něm myslí a Sírius tak nerad poslouchal kritiku. Dopadli špatně, velice špatně.
Jeho tělesná schránka značně zchátralá alkoholem a kuřivem a bůh ví, nebo spíše čert, čím dalším, vyvolávala dojem křehkosti a slabosti. Jeho postava malého vzrůstu a mírné otylosti s pořádným pivním pupkem doplňovala dojem o neohrabanost.
Nikdo by v něm neviděl – nečekal šermíře z boží milosti. Většina lidí měla šermíře z boží milosti, za legendy. Za pohádky. Každý si pod tím označením představil zásadového rytíře, skvostného člověka. Člověka, který bude dokonalost sama a ono prd. Téměř, každý šermíř z boží milosti byl “cáklý parchant”. Alespoň tak je většinou nazývali jejich známí, samozřejmě potají.
Ani Sírius nebyl výjimkou. Byl to “pořádně cáklý parchant”. S morálkou a svědomím rovnajícím se hnoji. Říkalo se, že rytíř z boží milosti, vždy zabije svého soupeře, pokud chce. Že je nemožné, aby tomu bylo jinak. Jednou spolu dva šermíři z boží milosti bojovali. Boj, na život a na smrt. Při druhém zkřížení svých zbraní se zabili navzájem. Náhoda? Možná… Nikdo neví. Faktem však je, že šermíř z boží milosti dokáže zabít najednou třeba deset rytířů řádu a to způsobem, jako by sekal trávu. Co úder, to mrtvý. Pozorovatelé mají často dojem, že šermíř předvídá pohyby své oběti.
Cesta se klikatila temným lesem a z jedné zatáčky se před ním vynořil kupecký vůz. Kolem něj napočítal osm mrtvol. Nebyl si jistý, jestli jich není méně. Viděl dvojmo a svět se s ním mírně točil. Vytáhl z pod pláště vak na vodu, který měl ovšem naplněný kořalkou a pořádně si lokl. Nezastavil se, šel dál.
Někdo na něj křikl: “Hej ty tam! Co jsi zač?”
Ignoroval hlas. Dělal jako, že ho neslyší. Pod kolem vozu uviděl krčit se malé děvčátko, když ho míjel, přestalo plakat. Koulelo na něho své uslzené zvláštní oči. Sírius se ho snažil ignorovat a upřel svou pozornost jinam. Ty oči, jako by patřili kočce. Nebyli lidské. Kdyby nevěděl, že alkohol nezpůsobuje halucinace, připsal by to jemu.
Další hlas: “Ten není náš, zabte ho.”
Vysoký hromotluk s palicí mu zastoupil cestu: “Kam si myslíš, že jdeš? Ožralo.”
Sírius se zastavil, byl opilý, svět se s ním točil, ale jeho smysly, instinkty? Nebo jestli chcete, šestý smysl mu prozradil, že ho obklíčilo osm lidí. Věděl, co se teď bude dít. Pod pláštěm nahmatal jílec svého meče.
Muž s palicí postoupil k němu a napřáhl se k úderu. “Idiot” pomyslel si Sírius. “To si myslí, že bude čekat a popíjet kořalku než udeří?”
Bleskurychle naučeným pohybem tasil meč a zabodl ho velikánovy přímo do srdce. Meč prošel koženou kazajkou jako máslem a svou oběť okamžitě usmrtil. Nikdo z lupičů nic takového nečekal. Sírius vytáhl meč z mrtvého chlapa. Chlap zatím nestihl dopadnout na zem a Sírius již využil váhy meče. Vodorovným obloukem udělal půl otočku, s níž vyřídil další tři lupiče. Ani si nestihli uvědomit, že jim hrozí nebezpečí. Zbylí čtyři si to uvědomili, ale uvědomit neznamená jednat. Než tasili své zbraně, padli mrtvý k zemi, podobně jako jejich společníci. Zbýval poslední. Zaútočil přímo. Sírius ustoupil, nebo se spíše zapotácel a díky tomu útočník minul. Odkryl se a to byl jeho konec. Sírius ho kopl do břicha a po tom co se skrčil, uťal mu hlavu.
Za Síriem se ozvalo cvaknutí. Potácivě se a otočil.
“Ani se nehni! Zmrde!” Mířil na něho devátý lupič kuší. Nevšiml si ho. Nevěděl o něm. Musel teď přiběhnout.
“Zbraň zbabělců,” řekl Sírius s výsměšným tónem a sledoval kuš.
“Ale účinná, čtyři šipky připravené okamžitě vystřelit!” chvilku se odmlčel. “Co tu pohledáváš?”
Sírius pomalu odhrnul plášť, vzal do ruky vak s kořalkou a napil se, jako by se nic nedělo. “Jen procházím.”
“Jen procházíš? Proto si mi zmasakroval všechny mé muže?”
Sírius pozoroval malou holčičku, jak s hbitostí a tichostí kočky vylezla na vůz.
“Stáli mi v cestě,” pokrčil rameny.
“Ty mi taky stojíš v cestě,” lupič se chystal vystřelit.
Sírius se lekl, obličej holčičky se přetvořil. Nebyl si jistý na co? Snad na částečné lidský a částečně kočičí. S dlouhými tesáky. Skočila a zakousla se lupičovi do krku, ten zmáčkl páčku na kuši. Všechny čtyři šipky vylétl na ráz, dvěma Sírius uhnul, třetí nastavil meč. Čtvrtá ho zasáhla do ramene. Ucítil něco v rameni, ale alkohol dokonale tupil bolest.
Lupič se kácel k zemi. Snažil se rukama zabránit vytékání krve z krční tepny, ale marně. Vykrvácel.
Sírius zapíchl svůj meč do země, prolnul si oči. Podíval se na holčičku, aby zahlédl, jak se jí přeměnil obličej zpět na lidský. Jen znepokojivé kočičí oči zůstaly. Snažila se tvářit nevinně, ale její snaha měla spíše opačný účinek. Lupičova krev stékající jí po obličeji a oblečení v kombinaci s kočičíma očima působila děsivě. Většina lidí, potkat jí na tomto místě. Uprostřed temného lesa, by asi vzala strachy nohy na ramena.
Sírius však ne, nevěděl co je strach. Ne protože by byl tak odvážný, jen si nevážil svého života. Nenáviděl se, Možná si i část jeho duše přála zemřít a mít klid.
Pomalu šla k němu a nespouštěla z něho oči. Rozkašlal se, zase ho přepadl ten suchý, chronický kašel. Napil se kořalky, aby přebil škrábání v krku. Už dlouho na něho neměl alkohol takové účinky jako dříve, čím byl starší, tím bylo pro něho těžší se opít. Otočil se a šel pryč. Děvčátka si nevšímaje. Bude muset najít, léčitelku, která mu vytáhne šipku z ramena a ošetří ho. Děvčátko šlo za ním. Po třech kilometrech se zastavil.
“Co chceš maličká?” vzpomněl si na dávnou etapu svého života. Když byl ještě mladý a hloupý. Měl krásnou hodnou ženu, která ho milovala a on jí. Spolu měli dítě. Holčičku. Kristýnku. Zhruba ve věku holčičky co tu naproti němu stála.
Myslel si, že když je nejlepší šermíř. Že může cokoliv. Mýlil se, naštval špatné lidi. Ti když se nemohli pomstít přímo jemu. Pomstily se mu na rodině. Cítil jak se mu v krvavých očích z chlastu, tvoří slzy. Zamrkal. Zahnal je.
Pomstil se jim, všechny je zabil, ale pomsta mu nepřinesla zadostiučinění ani uspokojení. Vlastně nic mu nepřinesla, pouze prázdnotu a bolest. Od té doby chlastal a na vše kálel. Jeho život ztratil cíl a smysl.
Děvčátko neodpovědělo, jen se zastavilo.
“Přijela si s těmi mrtvými obchodníky?”
Děvčátko kývlo na souhlas.
“Tví rodiče tu byli s tebou?”
Zakroutila hlavou.
“Žijí tví rodiče?”
Opět zakroutila hlavou.
“Máš kam jít?”
Další kroucení hlavou.
“Co s tebou mám dělat?”
“Nauč mě bojovat!” řeklo děvčátko dychtivě.
“Proč bych to dělal?”
“Abych mohla zabíjet zlé lidi.”
“Co bych z toho měl?”
“Zachránila jsem ti život!” Zamračila se a drobnou nožičkou rozčíleně dupla.
Sírius se zasmál, byla to už dlouhá doba, co mu vytvořilo na obličeji úsměv něco jiného než džbán plný kořalky. Přesně totéž dělávala jeho dcera, když jí nechtěl dát sladkost.
“Můj život nemá cenu, ani korbelu piva. Děvče.”
Děvčátko se rozplakalo a drobnýma ručkama si mnulo oči.
Sírius otočil oči v sloup, něco se v něm, ale hnulo, změnilo. Něco co si myslel, že už dávno chcíplo, teď ožilo. Soucit k malému děvčátku. Strašně mu připomínala něco, co kdysi ztratil. Připomínala mu jeho mrtvou dcerku. To, že byl chvíli otcem.
“No tak…” řekl nejistě. “Nebul,” děvčátko nereagovalo.
“No, tak můžeš jít se mnou. Uvidím, co se dá dělat,” vysoukal ze sebe.
Okamžitě, jako na povel přestalo plakat. Rozběhlo se k němu a objalo mu nohu. “Je chytré, hrálo to na mě,“ pomyslel si.
“No tak… ale dost!” řekl rozpačitě. “Budu celý od krve”
Zatím co mu objímalo nohu, podívalo se nahoru, do jeho očí. “Stejně už jsi špinavý,” zasmálo se.
“A drzé…“ byla jeho další myšlenka. Stejně jako jeho mrtvá dcerka.
“Jak se jmenuješ?”
“LaCrymosa a týýý?” protáhlo poslední slabiku.
“Sírius a pust mě, musíme vyrazit. ”
Poslechlo, chytlo ho však za ruku a nedočkavě se zeptala: “Kam jdeme?”
“To zatím nevím,” řekl zamyšleně. “Prostě někam.”

Sírius netušil, že toho dne získal jeho život nový smysl. Že dnešní rozhodnutí změní svět. Nejspíš se to ani nikdy nedozví, nestane se tak za jeho života. Osud děvčátka je však předem určený a neodvratný.