…vzpomínky z nás dělají to, čím jsme byli, jsme a čím budeme…

 

Představte si vzpomínky tak strašlivé, hrůzné a odporné, že jejich pouhá existence v mysli nešťastníka dokáže v lidech kolem něj probudit vztek či je dokonce dovést k sebevraždě. A představte si existenci stvoření, které se vzpomínkami živí. A právě proto je v moci tohoto stvoření onomu nešťastníkovi pomoc.
Je však to stvoření dobré? Nebo se jedná o démona živícího se životní esencí ukrytou v lidech? Příběhy a legendy mluví jednoznačně, má jim však náš hrdina věřit?

 

Alcarmo už pomalu padal únavou, když konečně narazil na vesnici s otevřeným hostincem. Byl za něj neskutečně vděčný. Vešel do místnosti a cítil, jak je vzduch uvnitř těžký kouřem a smradem zatuchliny. Na první pohled bylo patrné, že narazil na zaplivanou knajpu, do které se slézala spodina a kriminálníci. To mu nevadilo. Větší starost mu dělalo množství hostů, na kterých se jeho přítomnost neblaze projeví. Aniž si to uvědomí, začne se u nich projevovat jejich temná stránka. Byl prokletý. Jeho vzpomínky byly prokleté a toto dělali s lidmi kolem něj.

Stalo se to před pár lety, když se vydal s partou dobrodruhů na Stínové ostrovy. Chtěli zbohatnout. Jak bláhoví byli, když hledali bohatství na tomto prokletém místě. Ani všechno zlato světa nestálo za ty hrůzy, které tam prožili. Byl jediný, kdo se vrátil zpět. A toho litoval ze všeho nejvíc. Kéž by i on zemřel, alespoň by nemusel bojovat s prokletými vzpomínkami, kterých se nedokáže zbavit.

Pohledy všech v dřevěné málo udržované místnosti se upíraly na Alcarma. Četl jim v očích, že tu není vítán. Už si ani nepamatoval, kdy naposledy někde vítaným hostem byl. Nikdy by ho nenapadlo, jakou moc mohou mít zlé vzpomínky. Jakým způsobem ovlivňují vše a hlavně všechny živé bytosti v jeho blízkosti. Cítí z něj zlou auru. Jako by smrděl. Páchne zlem a každý to cítí. To je jeho kříž.

Musí najít stvoření, které se vzpomínkami živí. Devítiocasý démon, tak jej nazývají. Prý si se svými oběťmi hraje, a když ho, nebo spíše ji, omrzí, zardousí je. On však musí doufat v moudrost starého čaroděje, jenž mu poradil. V to, že magický kompas ho zavede k jeho cíli. V to, že v cíli své cesty nalezne spásu, nikoliv záhubu.

Posadil se na dřevěnou lavici zády ke zdi. Chtěl mít přehled o tom, co se v knajpě bude dít. Věděl, že to nebude trvat dlouho a problémy na sebe nenechají čekat. V místnosti bylo hrobové ticho, ač se snažil ostatní hosty ignorovat, cítil jejich bodavé pohledy.

Přišel k němu hostinský a hrubým, nevrlým hlasem se zeptal: “Co to bude?”
“Pivo a něco teplého k jídlu,” odpověděl Alcarmo podávaje mu stříbrňák.
Hostinský odkráčel pryč.

Alcarmo si všiml tří hostů, kteří se zvedli a zamířili k němu.
“Sakra,” zaklel v duchu. Doufal, že se stihne alespoň najíst, než se objeví první potíže.
Postavili se před jeho stolem. Prostřední, největší z nich, uchopil svůj krátký meč za jílec a promluvil: “Vypadni odtud! Nejsi tu vítán.”
Alcarmo nenápadně nahmátl pod stolem rukojeť svého tesáku a odpověděl: “Neodejdu, dokud se nenajím.”
“On si myslí, že má na výběr,” podíval se vyzyvatel na jednoho ze svých kumpánů. Všichni tři tasili zbraně. Alcarmo na nic nečekal. Převrhl jejich směrem stůl, využil zmatku a vyběhl z knajpy.

Venku se však zastavil, přitiskl se ke zdi a čekal u východu. Prvnímu, který vyběhl ze dveří, nastavil nohu. Když nebožák zakopl a padal k zemi, uspal ho ránou do temene hlavy jílcem svého tesáku. Druhého, jenž se ze dveří vynořil hned po tom prvním, kopl do rozkroku, a když se nebožák v bolestech předklonil, schytal kolenem do obličeje další ránu a následně uspávačku jílcem. Třetí se však neobjevoval.

Zvláštní zvuk donutil Alcarma se otočit. Stál tam třetí z útočníků a kroužil rukama ve vzduchu. Jak se tam dostal? napadlo ho, ale vzápětí musel uskočit elektrizující kouli. Praštil sebou o zem a rychle se odkutálel z dosahu dalšího kouzla. Zahleděl se čaroději do očí a měl štěstí. Jejich pohledy se střetly. Čaroděj se zrovna chystal Alcarma sežehnout další elektrizující koulí, když náhle ztuhl. Z obličeje se mu vytratila veškerá barva a padl na kolena. Alcarmo neuhýbal pohledem, pomalu se zvedl a přibližoval se k němu. Věděl, že nesmí přerušit oční kontakt. Pouhým pohledem jej držel v šachu. Veškeré zlo skrývající se v jeho myšlenkách teď působilo přímo na čaroděje. Proudilo do jeho mysli a trhalo jeho radost na kusy. Měnilo štěstí na zoufalství. Malá trhlina zoufalství se rozšiřovala do bezedné propasti. Z nejskrytějších a nejtemnější hlubin čarodějovy mysli vyplavovala na povrch jeho nejhrůznější můry. Ty z jeho mysli vytlačily veškerou naději a uvrhly ho do temného žaláře beznaděje. Vytáhl svůj krátký meč a přiložil si ho na krk. Alcarmo jej však zastavil. Nechtěl mít na rukách další krev. Za svůj mizerný život jí prolil víc než dost. Uspal čaroděje ránou do hlavy stejně jako jeho společníky a rychlým krokem se vydal pryč.

***

Alcarmo byl na cestě již tři dny. Následoval střelku kompasu, která jej vedla k jeskyním uprostřed jehličnatých lesů. Už dávno sešel z cesty. Jeho kroky vedly cestičky vyšlapané lesní zvěří a navzdory tichu, které v lese vládlo, se nemohl zbavit pocitu, že ho něco, nebo někdo sleduje. Tento tísnivý pocit jej pronásledoval už od rána, od chvíle, kdy se vzbudil a opustil úkryt borovicí poutníků – shluk jehličnatých stromů s větvemi dotýkajících se země, které poskytovaly úkryt, kde mohl přenocovat i dospělý člověk. Některé shluky borovic byly tak velké, že v nich mohlo přenocovat i několik lidí. Čím hlouběji se nořil do lesa, tím blíže u sebe stromy rostly. Slunce pálilo, avšak koruny stromů paprsky slunce stínily, takže v lese panoval příjemný chládek a vzduch byl prosycen čerstvou vůní jehličí a mechu.

Došel na kraj lesa, zastavil se a pozoroval sluncem zalitou mýtinu, na jejímž druhém konci se tyčily skály a uprostřed rostl obrovský listnatý strom. Kompas ukazoval přímo na něj. Za svůj život viděl Alcarmo mnoho zajímavých věcí, ale takhle velký strom ještě ne. Jeho koruna jako by prolamovala svou velikostí nebe a několikanásobně převyšoval ostatní stromy v lese na okraji mýtiny. Jeho kmen byl tak tlustý, že by ho sotva objalo deset lidí. Chvíli přemýšlel o svých možnostech a nakonec vyšel z přítmí lesa do vysoké trávy sahající mu až k pasu. Uslyšel smích, melodický a svůdný. Rozhlédl se kolem sebe, ale nikoho neviděl. Měl dojem, že se smích zalinul z větví obrovského stromu. Pomalu se ke stromu přibližoval, když tu zahlédl černovlasou postavu se spoustou chundelatých ocasů. Jen se mihla a seskočila z větve stromu na zem. Alcarmo se na místě zastavil  a ztuhl. To byla ona! Ahri! Zaplavilo ho vzrušení a obavy. Co když mu nebude chtít pomoct? Co když vesničané měli pravdu a bude ho chtít zabít? Tak ať! Život s tímhle prokletím není život. Vyšel dál, pomalu se přibližoval k onomu stromu, kde ji zahlédl, slunce mu pražilo za krk a ve vysoké trávě se mu špatně šlo. Zem byla nerovná, a co krok to o něco klopýtl. Tu o díru, tu o kámen. Čím byl blíž ke stromu, tím však byla tráva nižší a mohl jít jistěji. Nakonec mu dosahovala pouze ke kolenům.

Nacházel se deset metrů od stromu, když Ahri vyšla zpoza něj. Zastavil se. Byla překrásná.

Ve vlasech havraní černě se jí ukrývala malá černá liščí ouška, ta natočila jeho směrem. Vlasy se jí linuly do půl pasu a v obličeji měla podezřívavý výraz. Cítil se jako v transu. Jako by její krása potlačovala jeho schopnost logicky uvažovat. Všechny ty povídačky o démonovi živícím se lidskou esencí života. Když je poslouchal, nečekal, že bude vypadat takto.

Krásně a nevinně.

Nemohl uvěřit, že by stvoření stojící před ním mohlo něčemu ublížit, byť jen mouše. Kdyby si člověk odmyslel ouška a devět liščích ocasů, dokázal by si ji splést s dívkou. S krásnou dívkou. Vlastně ne, na dívku byla až příliš překrásná. Připadala mu jako víla. Její oči ho doslova uchvátily, byly nepatrně větší než u většiny lidí, ale o to víc zdůrazňovaly onu nevinnost. Oranžová barva, kterou se pyšnily, jim ke všemu dodávala jakousi exotickou uhrančivost. Překrásné červené rty zaoblila do svůdného úsměvu a malými krůčky se přibližovala k němu. Její dlouhé nohy v červených balerínách, z nichž se jí pnuly po lýtkách ke kolenům sněhově bílé podkolenky, našlapovali v nerovném terénu opatrně avšak jistě. Tělo před jeho zrakem zakrývaly hedvábné krátké šaty, tvořené bílou suknicí s červeným krajem, která nedokázala skrýt její dokonalá stehna, a červeným svrškem zdobeným bílými linkami u hlubokého výstřihu, ten odhaloval dokonalé křivky jejího poprsí. Zvonovité červené rukávy zdobeny stejně jako šaty bílým lemováním a linkami, byly od šatů oddělené, takže nic nezakrývalo její rozkošná ramena. Její pleť, kůže světlé barvy s nádechem zlatého odstínu bez sebemenšího kazu, byla dokonalá.

Stál tam se zatajeným dechem, jak skoro zapomněl i dýchat. Cítil, jak se mu hluboce dívá do očí. On se jí pohled snažil neopětovat, nechtěl jí ublížit.
“Jakpak se jmenuješ, cizinče?” zeptala se svůdným a melodickým hlasem.
“Alcarmo,” odpověděl strnule.
Stále se k němu přibližovala, byla od něj už jen pár krůčků.
“Podívej se mi do očí,” zašeptala smyslně a hravě se zasmála.
“N-nemohu” vykoktal ze sebe, nebyl ten typ člověka, co by měl problémy mluvit s krásnými ženami, či mocnými lidmi, ale ona… nemohl nalézt ta správná slova. Bylo pro něj těžké přemýšlet. Byla nadpozemská, měl dojem, jak by před ním stál anděl.
“Ty se mě bojíš?” zeptala se opět svůdně s náznakem smutku v hlase.
Cítil, jak ho píchlo u srdce, nejradši by jí objal, nejradši by se jí podíval do očí. Udělal by cokoliv! Jen aby už nikdy nemusel slyšet smutek v jejím hlasu. Ale nemohl.
“Nemohu, ublížil bych ti a to nechci” byl rád, že tentokrát se nezakoktal.
Natahovala k němu ruku, když mu ze zmatené a okouzlené mysli vyplula varovná myšlenka. “Nedovol, aby se tě dotkla!” ucukl rukou.

Ahri jako by se lekla, stáhla svou taky zpět. Nevinně vyhlížejícíma očima si ho překvapeně prohlížela. Černá obočí se jí mírně zakřivila, on však cítil, jak se mu v mysli rozednívá.
Jakoby se neviditelný opar mlhy, jenž mu před chvílí zastíral mysl, začal rozplývat. Pomalu začínal opět logicky uvažovat. Její magické okouzlení se vytrácelo. Byla krásná, stále vypadala jako andělská víla, ale už věděl, že za tou krásou a nevinností se může skrývat jeho zhouba.
“Jak jsi to udělal?” v jejím hlase byl znát náznak zneklidnění.
Než stačil odpovědět, uslyšel za sebou podivný zvuk, Ahrinina ouška se okamžitě natočila oním směrem, následně je následoval i její pohled.
Stali tam tři muži. Alcarmo je poznal, byli to ti, co jej napadli v hostinci. Dva drželi v rukách kuše a mířili na ně. Sledovali ho až sem, to vysvětlovalo onen pocit.
“Střílejte!” rozkázal čaroděj.
Z kuší vylétly dvě šipky.
To ne! Ne když je takhle blízko.

Alcarmo skočil do dráhy šipek, ve vzduchu jim nastavil svá záda a křikl: “Ahri, utíkej!” nemohl dovolit, aby ji jeho vinou dostali. I přes to co se o ní vyprávělo, nemohl to dopustit. Cítil, jak se mu šipky zabodly do zad, ona ho však neposlechla, její zdánlivě nevinný obličej se zkřivil zlostí, kterou zaměřila proti trojici vetřelců. Zahlédl v jejím obličeji přirozené instinkty predátora, byla jako liška, která zavětřila svou kořist, avšak na kráse jí to neubralo.

Alcarmo dopadl na zem, jed ze šipek se mu pomalu dostával do těla. Nechtěl umřít, ne takhle blízko svého cíle. Vytáhl si opatrně šipky ze zad. Ahri vystartovala, během okamžiku se objevila na půli cestě k útočníkům, ti již nasazovali do svých kuší nové šipky a mířili na ni. Okolo Ahri zářila energie utvářející ledově modré plamínky, které okolo ní kroužily.

Alcarmovi těžkly končetiny, doplazil se ke stromu a opřel se o něj.

Střelci vystřelili další várku šipek, Ahri to však čekala a uskočila – magicky se přemístila. Alcarmo nevěděl, jak to nazvat, magie zrychlovala a prodlužovala její skoky. Dalším skokem se dostala k trojici. Plamínky se uvolnily a zaměřily se na útočníky. Čaroděj byl však očividně připraven a vyčaroval kolem nich magickou kopuli, ta útok pohltila. Ahri se zastavila a dlouze se zadívala jednomu z mužů do očí.
Alcarmo slyšel, jak čaroděj křičí: “nedívejte se jí do očí.”
Pozdě. Jeden z jeho lidí proti němu pozvedl zbraň. Než však stačil vystřelit, byl odhozen magickým výbojem na stěnu štítu. Jeho páteř dala jasně najevo, že už se nezvedne. Ahri si v ruce zhmotnila modro bílou energetickou kouli a vrhla ji proti magické stěně. Ozvalo se zvonivé zahřmění, jak se štít zhroutil. Koule následně prolétla druhým chlapem s kuší. Ten se začal kácet k zemi. Než dopadl, koule ho trefila i při své zpáteční cestě a zastavila se až v Ahrinině ruce.
Čaroděj vyslal jejím směrem další magický výboj.
Ahri se mu vyhnula a skočila přímo k němu. Rukou ho chytla za obličej, ten mu stočila proti svému a zadívala se mu zblízka do očí. Byl její. Alcarmo viděl, jak čaroděj ochabl. Pomalu se rozplýval, jako by vítr rozfoukával dým. Nakonec po něm na zemi zbylo jen oblečení. Pohltila veškerou jeho životní sílu a trvalo jí to pouhých pár minut.

Ahri pomalu došla k Alcarmovi, ten si uvědomil, že se nemůže hnout. Nohy měl skrčené před sebou a zády se opíral o strom, ruce podél těla. Jed ochromil jeho svaly. Jen svaly v obličeji ho poslouchaly. Čím k němu byla blíž, tím se mu tlukot srdce zrychloval. Vzrušením i strachem. Právě viděl čeho je schopná a on byl zcela v její moci. Přidřepla si u něho a lokty se opřela o jeho kolena. Cit mu z nohou nezmizel, jak si náhle uvědomil.

Dívala se mu do očí, on se jí koukal na tělo. Teď už věděl, co její oči dokáží. Ona však zatím netušila, co dokáží ty jeho, nebo si to alespoň myslel. Netušil, jestli by na ní ta strašlivá magie vzpomínek působila, však ona byla ta, co se jimi živila, čerpala z nich sílu. Možná by jí neublížily, nechtěl to ale zkoušet. Stále doufal, že mu pomůže.

“Ty jsi mě hledal, proč?” zeptala se měkce.
“Jak to víš?” zeptal se Alcarmo překvapeně.
“Prozradily mi to vzpomínky toho lovce odměn. Sledovali tě. Věděli, že mě hledáš.”
“Doufal jsem, že mi můžeš pomoct.”
Zhluboka se nadechla, na chvilku zavřela oči.
“Máš v mysli hodně špatných vzpomínek, chceš zapomenout?” přisunula se ještě blíže a pravou rukou ho začala hladit po tváři.
“Ano, to bych chtěl. Uděláš to pro mě?” bylo příjemné, jak ho hladila.
“Když mi odpovíš na otázku,” byla ještě blíže, její břicho se mu opíralo o skrčené nohy a levou rukou se zapřela o strom.
“Na jakou?” v jeho hlase se objevila nejistota.
Její obličej byl proti jeho. Cítil její dech na své tváři a ona musela cítit jeho na své.
“Proč jsi mě zachránil?” zašeptala.
“Nevím,” bylo těžké přemýšlet, tentokrát to však nebylo její magii, ale čistě její přítomností.
Trošku se odtáhla a přestala ho hladit po tváři. Alcarmo si všiml zklamaného výrazu v jejím obličeji. Začínaly ho brnět ruce a nohy, paralyzující jed přestával působit.
“Nechtěl jsem připustit, aby ses dostala do rukou těch ničemů,” dodal nakonec.
“Proč?” začala ho opět opatrně hladit, tentokrát po břiše.
“Nevím. mimo to že mi můžeš pomoct, nebylo by to správné, trápilo by mě, kdyby ti ublížili.”
“I přes to všechno, co jsi o mě slyšel?” její oči ho upřeně pozorovaly, až měl pocit, že v něm čte jako v otevřené knize.
“Nevěřím drbům a povídačkám hospodských povalečů, věřím jen věcem, které zažiji sám,” tak trochu zalhal.
“Ty povídačky jsou pravdivé, připravila jsem mnoho lidí o život.” Po tváři jí stékala slza, dobrouzdala si to až ke koutku úst a tam zmizela.
Alcarmo se pokusil hnout rukou, už ho poslouchaly. Druhou slzu, která Ahri tekla po tváři, setřel. Měla sametově hebkou pleť.
“Lituješ toho, to svědčí o tom, že jsi dobrá,” natáhl si nohy. Ahri si sedla na zem vedle něho, bradou a rukama se mu opřela o rameno.
“Myslíš? Podívej se mi do očí.”
“Nemohu,”
“Tvé vzpomínky mi neublíží, nebo se mě bojíš?” pozvedla obočí a pobaveně se usmála.

Při jejím úsměvu mu poskočilo srdce radostí. Zadíval se jí do očí. Neucukla, nedala na sobě nic znát. Asi opravdu na ni jeho pohled neměl vliv. Po chvíli se Alcarmo začal ztrácet v jejích velkých smutných očích. Byl ona, prováděl strašlivé věci, avšak cítil její protichůdné pocity. Nechtěla těm lidem ublížit, nedokázala se ovládnout. Nedokázala zkrotit ten strašlivý hlad, jenž ji užíral zevnitř. Chtěla ho ovládnout, on však ovládal ji. Když bylo po všem a ona stála uprostřed vyvražděné vesnice, nenáviděla se. Sama sobě se hnusila. Cítil jak truchlí za každou lidskou duši, kterou připravila o život. Cítil její osamělost a zmatek nad smyslem vlastní existence. Vzpomínka se rozplynula a před ním se vznášel její smutný obličej. Chápal, ji. Chápal, proč utekla takhle daleko od lidí a co jí schází. Potřebovala někoho, kdo by jí rozuměl. Někoho, kdo by jí mohl pomoc. Objal ji Cítil, jak se chvěla, když mu objetí opětovala. V jistém smyslu cítil, že jsou spříznění.

“Nebyla to tvá svobodná vůle. Nejsi zlá. Pravé zlo necítí výčitky za své činy. Zlo se ve zkáze vyžívá.”
Trošku se od něho odtáhla. “Měl bys stejný názor, kdyby si nikdy nezažil hrůzy na Stínových ostrovech?”
Díval se jí do očí. “Asi ne, to bych tě považoval za zlou,” řekl jí popravdě.
“Tvé zážitky z tebe dělají to, čím jsi. Je jedno, zdali jsou dobré, či špatné. Když tě o ně připravím, budeš jiný. Nebudeš to už ty. Opravdu to chceš?” Alcarmo přemýšlel, ač se mu to moc nedařilo.
Ahri pokračovala: “Tvé zážitky z tebe dělají výjimečného člověka,” posadila se na něho obkročmo a zabořila se mu do objetí.
“Naučím tě s nimi žít,” šeptla mu do ucha. „Jen zůstaň stejný.”

Nebyl si jistý, zdali na něj nepůsobí opět její magické okouzlení, či jsou to opravdu jeho pravé pocity, ale v tuto chvíli nechtěl nic víc než tu s ní zůstat navěky. Sdílela s ním část svých vzpomínek. Věděl, že není zlá, ale také věděl, že ne vždy dokáže ovládnout svůj hlad. Hodlal to riziko podstoupit a klidně pro těch pár chvil s ní obětovat svůj život. Ostatně byla to nejlepší, co ho od Stínových ostrovů potkalo, a pochyboval, že by mohl zažít cokoliv lepšího. Mimo to bez vzpomínek by možná opakoval své staré chyby. Radši bude žít v příjemné iluzi než znova zažívat krutou realitu.

Objal ji a zašeptal: “Nepřeji si nic jiného než zůstat s tebou.”

 

Všední a chmurnou realitu, nebo příjemnou a sladkou iluzi?
Co byste si vybrali vy? Do jaké míry vás ve volbě ovlivňují vaše vzpomínky? 🙂