Pro Katarinu to byl podřadný úkol. Normálně by si takový úkol nevybrala. Pár malých vesniček na okraji Noxu zničených něčím, co vypadalo na zaunskou zbraň. Bylo nutné to prověřit a případnou zbraň zajistit. Úkol vyžadoval vydat se do hraničního pásma Noxu a Demacie. Střet s demacijskými jednotkami byl téměř jistý a přesně o to jí šlo. V Noxu si její počínání vykládali jako oddanost vlasti. Demacie byla nepřítel číslo jedna a boj proti ní povinností.

Katarinina zapálenost a vášeň v boji proti Demacii byla v Noxu téměř legendární, tudíž nikoho nepřekvapilo, že si tento úkol vybrala. Měla však své důvody, proč vyhledávala konflikty s Demacií. Důvody, které nebyly pro noxijský lid nijak příkladné. Právě naopak, daly by se téměř považovat za vlastizrádné. Není tedy divu, že je pečlivě tajila.

***

Stmívalo se. Vypadalo to, že brzy začne pršet. Katarina a dva vojáci, Jericho a Sirius, kteří jí dělali doprovod, byli na cestě už několik dnů. Za nedlouho měli dorazit k nejbližší zničené vesnici.

Katarina zastavila svého koně. Shodila z hlavy kapuci a odhalila své krvavě rudé vlasy. Jejich barva dokonale charakterizovala její povahu – prudkou, vášnivou a impulzivní. Byla krásná, ani jizva přes levé oko ji nijak nehyzdila. Naopak ji podtrhovala tak, jako jiné ženy zdobí tetování či šperky. Dodávala jejímu pohledu důraz, tajemnost a jakousi svůdnou nebezpečnost. Teď se jí však v tváři zračily pochyby.

Její společníci, kteří se drželi jen pár kroků za ní, také zastavili své koně.
Otočila se na ně: “Slyšíte to?”
“Co? Nic neslyšíme,” odpověděli oba naráz.
“No právě, to ticho. To nevěstí nic dobrého.”
Oba vojáci se začali kolem sebe znepokojeně rozhlížet.
Katarina se výsměšně ušklíbla: ”Snad se nebojíte?”
Ve snaze skrýt svůj strach Sirius dodal: “Noxus nezná strach!”
Katarina si odfrkla: “Neříkáš to moc přesvědčivě.” Popohnala svého koně, aby se opět rozjel.

Nevěnovala jim další pozornost. Byli to nováčkové a toto byla jejich první mise. Katarina se celou cestu bavila tím, že do nich rejpala a strašila je. Teď si však poprvé nevymýšlela. V lese bylo hrobové ticho. Nebylo slyšet štěbetání jediného ptáka, ani přítomnost šelem,  vytí vlků či houkání sovy. Prostě nic. Jako by byl les prázdný, mrtvý. Nacházelo se v něm něco, před čím všechna zvířata utekla. Něco zlého, co do něho svou podstatou nepatřilo. Možná ani do světa Runeterry.

Katarina si uvědomila, že z dálky k nim doléhá kovové klapání. Zvuk, který jí ze všeho nejvíce připomínal klapavou chůzi kraba. Čím dál jeli, tím víc zvuk sílil, až se před nimi nakonec ze šera vynořila zvláštní silueta postavy.

Všichni tři se zastavili a stejně tak i stvoření, které jim šlo vstříc. Klapavý zvuk ustal. Stvoření je pozorovalo hnilobně zelenýma očima. Jeho zápach, který se linul až k nim,připomínal čerstvou jímku a několik dní hnijící mrtvolu. Katarině začaly ze smradu slzet oči, ale ignorovala to.

Promluvila ke stvoření: “Co jsi zač?”
V nastalém tichu bylo slyšet jen rezonující kovové dýchání, které na chvíli nahradil chraplavý hrubý hlas: “Co je komu po tom?”
“Jsem Katarina Du Couteau a zastupuji Noxus.”
“Noxus mi může políbit zadek!” Příchozí postoupil o pár svých klapavých kroků vpřed. V tu chvíli jej přestaly halit stíny pradávných stromů.

Katarina zalapala po dechu. Bytost se ukázala v celé své hrůzné odpornosti. Krabí mechanické nohy se spoustou hadiček přecházely do věžovitého železného trupu. Z něj čnělo svalnaté tělo, které mělo nazelenalou barvu a působilo nezdravým dojmem. Stvoření mělo holou hlavu a pod očima rudé kruhy, na obličeji masku se třemi průhlednými hadicemi, v nichž kolovalo něco podobného zelenému slizu. Celý jeho zjev působil surovým dojmem. Jako by jeho organické tělo bylo spojené s mechanickými částmi dost násilným způsobem. Jeho tvůrce se musel vyžívat v bolesti, kterou svému hrůznému výtvoru způsoboval. Jednu ruku měl lidskou, druhá však přecházela v magitechnický mechanizmus, který nesl známky zaunské technologie. Katarina nepochybovala, že se jedná o strašlivou zbraň. Byl to Urgot, bývalý noxijský popravčí. Vládci Noxu ho zradili a mučili. Přežil, osvobodil se a přísahal jim pomstu.

Kůň se pod Katarinou začal vrtět a vzpírat. Ze zvuků za sebou poznala, že i její společníci měli podobné problémy. Tedy už ne – podle dvou ran a dusotu poznala, že své koně neovládli a ti je shodili.

Urgot se smál, jeho smích zněl jako chroptění umírajícího prasete. Zhoupl se. V trupu se mu rozevřel otvor, z něhož vystřelil velký ocelový bodák spojen s jeho tělem masivními řetězy. Než stačila Katarina zareagovat, zasáhl cíl a zavrtal se do těla jejího koně. Zvíře ve smrtící křeči vydalo vyděšené a bolestivé zařehtání. Urgot se zapřel, řetězy se napnuly a začay nebohého koně, který ještě ani nedopadl na zem, táhnout i s Katarinou k sobě.

Katarina tasila své magické dýky. Jednu vrhla po Urgotovi. Mířila mu na hlavu, on jí však do cesty nastavil svou ruku. Navzdory svému neohrabanému zjevu byl rychlý. Dýka se zabodla a proťala mu ruku skrz na skrz. . Usmál se a v pohledu se mu zračila slast, pokud něco takového bylo vůbec možné. Druhou dýku hodila Katarina za sebe a přemístila se na ní. Sledovala, jak tělo koně mizí a je trháno na cáry v otvoru v Urgotově trupu. Do vzdálenosti deseti metrů stříkala krev a létaly části vnitřností. Katarinu i její společníky krev zkropila.

Zvedla svou dýku ze země a zavelela: “Vytáhněte kuše!”
Nic se ale nestalo. Žádná odezva. Otočila se a viděla jen, jak její společníci mizí v lese. Nechali ji tu samotnou.
“Sraby zbabělí!” Zaklela. “Dezertéři, aby je cholera sprala!”
Upřela svoji pozornost zpět na Urgota.

Pokud přežije, potrestá je. Budou si přát, aby radši dopadli jako její kůň. Bylo by to milosrdnější než to, co jim provede ona. Zbabělost se v Noxu netoleruje! Zbabělost se v Noxu trestá! A to velice tvrdě!

“Utíkej, holčičko! Jako tví ochránci, možná přežiješ,” řekl Urgot výsměšně.
“Jsou to sraby! Já se tě nebojím! Jsem Katarina!”
“To se mi líbí, asi si s tebou pohraji, než tě zabiji.”

Zamířil na ni mechanizmus na pravé ruce, ozvaly se hromům podobné rány. Rána následovala ránu a v rychlé kadenci se ke Katarině blížila cestička vybuchující země.

Katarina nečekala, co se stane, až dojde k ní. Přemístila se pomoci magie dýk za Urgota, vyskočila a zabodla mu dýku zezadu do krku. Ten se však v trupu za podivného kovového drnčícího zvuku otočil. Chytil ji ohromnou rukou pod krkem a zvedl metr nad zem. Stiskl silněji a začal jí drtit krk. Nemohla se nadechnout. Nohama kopala ve vzduchu, ale nedosáhla na něj. Uvědomila si, že v ruce, kterou jí svírá hrdlo, vězí její dýka. Uchopila ji, vytáhla a opět bodla, avšak bez účinku. Stisk nepovolil. Napadlo ji, že se Urgotovi ta bolest naopak líbí. Táhla dýku masem k sobě a doufala, že přeřízne nějaký sval či šlachu, která má na starosti stisk. Avšak žádný účinek se nedostavil, jen slyšela Urgotův odporný smích. Vytáhla dýku z masa a zabodla ji opět zpět. Bodala jako šílená. Neměla jinou možnost. Nazelenalá krev stříkala všude. Cítila, jak ostří dýky naráží do kosti v ruce, avšak stisk prostě nepolevoval.

Nechápala, jak nějaké stvoření může takhle ignorovat bolest. Jak je možné, že jeho stisk ani trochu neochabuje. Už věděla, proč byl Urgot tak obávaný, proč se ho báli i vládci Noxu. Proto se ho radši pokusili zbavit.

Začínalo se jí zatmívat před očima. Cítila, že dlouho nevydrží. Její mysl zaplavil strach, nikdy senebála tak jako teď. Nebála se smrti, ale toho, jakou strašlivou smrt jí Urgot dopřeje. Věděla z vyprávění, co je zač, že rád své oběti mučí, než zemřou. To nebude důstojná smrt, jakou by si ona zasloužila. Tak nechtěla skončit. Vždy si představovala, že ji smrt zastihne v nějaké slavné bitvě. Kde podlehne přesile nebo bojovníkovi, který jí bude roven. Ale opravdu ne takhle. Jako krysa chycená do pasti. Takhle opravdu nechtěla umřít. Potupně a nedůstojně.

Cítila, jak jí dochází síly, nohy ve vzduchu přestávaly kopat a její ruce bodat. Svět se s ní zatočil a během okamžiku ucítila tupou bolest. Ležela na zádech, snažila se popadnout dech. Praštil s ní o zem. Krk ji pálil jako by ho měla v ohni, záda bolela a tělo brnělo. Cítila, jak jí po hlavě teče krev, tupý náraz o zem jí nejspíš způsobil slabý otřes mozku. Přetočila se na bok, trochu se nadechla a vyzvracela krev. Podívala se nad sebe, Urgot se nad ní tyčil v celé své odporné zrůdnosti. Jedna z jeho nohou se zvedla do vzduchu a Katarina si s děsem uvědomila, že její špička je ostrá jako ostří kopí a míří jí na bok. Vlastní váhou se překulila zpět na záda. Pravou ruku měla pod sebou divně zkroucenou, asi zlomenou. Noha se zabořila kousek vedle jejího pasu, ale než si stihla oddychnout, do vzduchu se zvedla další. Katarina slyšela i přes zvonění v uších Urgotův hrůzný smích. Neměla dost sil, aby uhnula další noze, když se začala snášet. Zavřela oči a čekala nevyhnutelné. Ozvalo se kovové zarynčení a čísi hlas zaburácel: “Nadělám z tebe žrádlo pro psy!” Ztratila vědomí.

 ***

Katarina se probrala, ale neodvažovala se otevřít oči. V hlavě jí kolovaly zmatené myšlenky. Chvíli jí trvalo, než si uvědomila, co se vlastně stalo. Kousek od hlavy slyšela praskat oheň. Na krku cítila studený obklad, pravá ruka ji strašně bolela a nemohla s ní pohnout. Jako by ji měla v dlaze. Někdo ji zachránil a ještě ošetřil. Ale kdo? Že by se vrátili její společníci? To těžko, neměli by proti Urgotovi šanci. Dopadli by ještě hůř než ona. Pootevřela jedno oko. Byla noc. Na druhé straně ohně seděl muž jako hora. Na sobě měl stříbrozlatou zbroj částečně zakrytou modrým tabardem. Garen!? Blesklo Katarině hlavou a prudce se posadila. Okamžitě toho zalitovala, vše ji zabolelo. Uvědomila si, že nemá u sebe dýky.

Garen se na ní podíval: “Nechci ti ublížit.”
Katarina si prohlédla okolí, její dýky ležely vedle něj.
“Proč jsi mě nedorazil?” Zadívala se mu do obličeje a snažila se na sobě nedat znát bolest. Byla zvyklá na bolest. Každý noxijský bojovník byl.
“Nebylo by to čestné,” řekl prostě.
“Tak jsi měl nechat Urgota, aby to udělal za tebe.”
“A ztratit tak možnost poměřovat své síly s jedním z nejlepších bojovníků Runeterry?”
Katarina cítila, že se trošku začervenala, naštěstí byla tma. Neodpověděla.

V každé bitvě ho vždy vyhledávala, aby s ním mohla poměřit své síly. Teď měla důkaz, že to bylo vzájemné. I on vyhledával ji.

Katarina se postavila, bolela ji hlava, záda, zlomená ruka a z krku jí spadl obklad. Zdravou rukou se krku dotkla, musela ho mít celý modrý. Stále cítila jednotlivé prsty Urgotovy mohutné ruky.

Všimla si, že Garenovo brnění nese velké známky poškození.

“Co Urgot?”
“Stále žije, ale něco mu chybí.” Garen se nadzvedl a Katarina si uvědomila, na čem sedí. Byla to Urgotova mechanická noha.
“Je to ta, se kterou tě chtěl zapíchnout,” zasmál se a vyčaroval Katarině úsměv na tváři.

Dívala se mu do očí. On se díval do jejích. Byl úžasný! Uvědomila si to, co už tušila dlouho. Něco k němu cítí, vždy ji to k němu táhlo. Vždy ho na bojišti vyhledávala, aby s ním poměřila své síly. Nikdy ani jeden z nich nevyhrál, vždy jejich souboje končily nerozhodně. Nešlo o to, kdo je lepší. Boj byl pro ně tancem. Boj je tancem bojovníka a oni jsou bojovníci. Při tanci se nevyhrává, tanec slouží k poznání toho druhého. Tak jim posloužil boj.

Obdivovala jeho neúnavné odhodlání, jeho sílu, jeho odvahu! Ač byl Demacijan, měl všechny vlastnosti, kterých si Noxus cení. Byl její nepřítel. Ne, měl by být její nepřítel, ale v srdci nebyl. V jejím srdci, které všichni považovali za chladné jako černý led, on jediný dokázal rozpoutat žár. Nevěděla, jestli dělá správně, když dává přednost svému srdci před svou zemí, před Noxem. Věděla však, co chce. Alespoň v tuto chvíli.

Cítila, jak jí tělo zaplavuje horkost i přes to, že noc byla chladná. Teď pro ni existoval pouze jeho krásný úsměv. Bolest odplouvala kamsi do dáli. Přestávala ji vnímat.

“Nebojíš se, že tě ve spánku zabiji?” Zeptala se naoko výhružně. Věděla, že nebojí, Věděla, že to co cítí ona k němu, cítí i on k ní. Zná ji stejně dobře jako ona jeho.
“Bojím, proto dnes nebudu spát,” zareagoval na její vtip a nepřestával se usmívat.

Katarina zvedla obočí, pochopila skrytý návrh a pomalu přistoupila k sedícímu Garenovi. Kolenem se zapřela o jeho stehno, sklonila se k němu a zdravou rukou ho pohladila po temenu hlavy. Její obličej se pomalu přibližoval k jeho. On jí položil ruce na boky. Vášnivě se políbili.

Poté se trošku oddálila a její rudé rty zašeptaly: “Pomohu ti dnes neusnout.”

 

Dnešek se nikdy nestal, naše srdce však znají pravdu…