Pomalu se šourám potemnělou noční ulicí. Lampy svítí, některé problikávají. Nažloutlé světlo osvětluje špinavou a prázdnou ulici. Ve všudypřítomné šedi se vše utápí, chová se jako rakovina, která hubí vše živé a pestré.
Musím jít dál. Mám dojem, že každým krokem mě síly opouští. Prší…
Rána v břiše mě pálí. Tlačím si na ni rukou, krev mi však prosakuje přes lacinou košili a stéká mi po prstech, kde se mísí s deštěm. Kalhoty a kožený kabát mám celý od krve, ale musím jít dál. Závisí na tom nejen můj život.
Myslí si, že jsem mrtvý. To je má šance! Zvrkla se mi noha, dopadám na kolena, projela mi jimi palčivá bolest, ale ne tak hrozná jaká mi projela břichem, kulka v břiše o sobě dává vědět. Rukou, kterou si nedržím ránu, se opírám o šedivý chodník. Uvědomuji si, že v ní svírám zbraň. Svou zbraň které mnozí říkají malé dělo. Cítím jak se mi zvedá žaludek a zvracím. Krev je všude.
„Jerry, zvedni se! Ty starý blázne!“ napomínám se v duchu. „Zvedni se! Dokaž že ještě nepatříš do starého železa a dokonči to co jsi započal! Teď už nemůžeš couvnout! Zvedni se! Než zjistí, že tě nezabili!“
Zvedám se, nevzdám to! V sázce je mnoho! Na mém životě nezáleží, ale o ten tu vůbec nejde. Našli ji a unesli. Unesli mou malou Analyn. Dívku asijských rysů a tváře anděla. Dívku kterou jsem před lety zachránil.
Obchodníci s bílým masem jí zabili rodiče a ji chtěli prodávat bohatým pupkáčům na pobavení. Teď už jí musí být kolem dvaceti let, vlastně už je dospělá. Pro mě to však stále bude malá a statečna Analyn.
Než zaklepu bačkorama, udělám ještě jeden dobrý skutek! Nikdo a nic mě nezastaví!
Kolíbám se ze strany na stranu a pomalu se přibližuji k těm dveřím. Za kterými to vše začalo a za kterými to vše skončí.
Kliku vidím dvakrát, ztratil jsem asi hodně krve. Čas se mi krátí a moc mi ho nezbývá, ale toto musím dokončit. Opírám se o stěnu vedle dveří. Zítra na ní najdou krvavý flek. Kontroluji náboje ve zbrani. „Jeden, dva, tři, čtyři,“ šeptám jak počítám.
Čtyři kulky, pět cílů.
No co, už jsem si zvykl, že štěstí nikdy nestojí na mé straně.
Opatrně otevírám dveře a ocitám se v tmavé chodbě. Po pravé straně vidím dvoje dveře. Ty vzdálenější jsou pootevřené a line se z nich na chodbu slabé nažloutlé světlo a mimo něj i zvuky.
Smích několika chlapů a dívčí vzdorovitý křik.
Pomalu se blížím k pootevřeným dveřím, když se z místnosti, kolem které jdu ozve zvuk spláchnutého záchoda. Dveře té místnosti se začínají otevírat, neztrácím hlavu.
Ve dveřích se objevuje muž, který je do jisté míry stále ještě zaneprázdněn zapínáním poklopce u kalhot. Skáču na něj, jednou rukou mu zacpávám hubu a druhou ho škrtím. Oba jsme zapadli do místnosti a padáme k zemi, dveře za námi se zavřely. Má zbraň mi vypadla z ruky a válí se kousek od nás. Ignoruji pulzující bolest v ráně na břiše z námahy i přesto, že cítím jak mi bolestí tečou slzy.
Ten sviňák musí zemřít a musí zemřít tiše. Pokud mám mít šanci ostatní překvapit.
Odněkud vytáhl nůž a snaží se mě bodnout, uhýbám. Záchod je osvětlen starou žárovkou a já v jejím světle vidím na zemi střepy z rozbitého zrcadla. Jeden ze střepů beru rychle do ruky a bodám protivníka do krku. Ignoruji řezavou bolest, jakou střep působí mé ruce. Je to jen levá ruka, tu už potřebovat nebudu.
Ten bastard, kterého měla jeho vlastní matka radši spolknout ochabuje, jeho krev zkropila celou místnost i mě, cítím jak mi teče po obličeji a kape z vlasů. Je úplně všude. Pomalu se zvedám a křečovitě si svírám ránu na břiše poraněnou rukou. To je bolest, ale já to nevzdám. Jsem tak blízko.
Sbírám ze země svou zbraň, je celá od krve. Skoro to vypadá jako by krvavě rudá byla její původní barva.
Vycházím z hajzlíku a mířím k pootevřeným dveřím. Ti bastardi očividně neslyšeli zvuky boje.
Otevírám dveře a zvedám své malé dělo k výstřelům, odkapáva z něj krev, jako by odpočítávala jednotlivé vteřiny, které zbývají těm sviním do konce jejich podělaných životů. Sviňobijka – napadlo mě nové jméno pro mou zbraň.
Čtyři muži a všichni překvapené a vyděšené výrazy v obličejích. Napadá mě, že se tváří jako by viděli mrtvého vstát z hrobu a možná to tak i je. Podle nich jsem mrtvý, předpokládali, že jsem to nemohl přežít.
Zahlédl jsem svůj krvavý odraz v zrcadle, opravdu můj zjev je hrůzostrašný.
Slyším zahřmění hromu a neváhám, střílím. První zmrd, který klečel Analyn na zádech a kroutil jí ruku za zády, to schytal přímo do svého odporného xichtu, střela mu téměř urazila hlavu.
Druhého který to pozoroval a smál se, trefuji do prsou, snad do srdce, rána ho vymrštila oknem ven, až na dvorek. Třetímu který jí ohmatával zadek ustřeluji ruku, kulka letí dál a mizí někde v jeho břiše. Řve bolestí, ale jeho křik pomalu ustává jak z něho životadárná krev vytéká.
Analyn se rychle zvedá a běží ke mě.
Ozvala se čtvrtá rána, ale ta nebyla z mé bouchačky. Nebo jo? Jsem zmaten. Cítím novou bolest v pravém stehnu a slyším Analynin křik: „Néé!“
Nohy mě zrazují a já padám na zem. Pátá rána mě přimáčkla ke zdi. Ne to není má bouchačka. Měl jsem jen čtyři kulky. Ostrá bolest v hrudi. Blbě se mi dýchá. Pachuť krve v ústech nabrala na intenzitě. Takhle to skončí? Selžu? Ten sviňák přežije? Ne! To nedopustím! Cítím jak adrenalin zaplavuje mé tělo.
Ještě mám jednu střelu. Poslední střela, poslední padouch. Jak to krásně vyšlo…
Opírám se zády o zeď, nohy před sebou. Zvedám ruku se zbraní a mířím na posledního zmrda.
Ten histericky křičí a míří na mě rozklepanou zbraní: „Sakra! Chcípni, už konečně! Chcípni!“
„Ještě se mi nechce,“ odpovídám, ale spíše pro sebe. Pochybuji, že mě přes svůj křik slyší.
Další palčivá bolest mi projela pravým ramenem. Je to břídil, neumí střílet. Zmáčkl jsem spoušť a ozvala se rána, ucítil jsem zpětný kopanec své bouchačky, zásilka pro posledního parchanta je na cestě.
Ruka mi klesla. Už je po všem.
Poslední z chlapů ji dostal do krku, ten se mu prakticky změnil v kaši a hlava se mu odkutálela pod stůl, po té se kácelo k zemi i jeho tělo. Vypadalo to, jako by mu chvíli trvalo, než si uvědomilo že přišlo o hlavu.
Tyhle kulky s nařízlími špičkami jsou opravdu žrádlo, není divu, že je zakázáno je i vlastnit.
Analyn ke mě doběhla a objala mě. Všechno mě bolí, ale už můžu jít. Zachránil jsem ji. Už je v bezpečí. Můj poslední úkol je splněný.
„Neodcházej, zůstaň tu se mnou,“ slyším jak říká – pláče.
Celou dobu se držela, neuronila ani slzu a teď kvůli jednomu dědkovy, trosce, která by do roka stejně chcípla na rakovinu plic, jich prolije bezpočet. To si nezasloužím. Kolik jsem za svůj život, udělal špatnosti? – Takové myšlenky se mi teď honí hlavou.
Jeden dobrý skutek to stejně nemůže vyvážit, za chvíli mě přivítá peklo. Už se na mě těší a všichni grázlové, které jsem kdy za ďáblem poslal tam na mě čekají. Nepochybuji o tom.
Trošku se ode mě odtáhla a zadívala se mi do očí. Bylo to pro mě jako se dívat do očí anděla, možná za to mohla obrovská ztráta krve, možná šok z toho že umírám, ale uviděl jsem v jejích očích něco krásného. Něco co jsem celý život hledal, aniž bych si to připustil, nebo vůbec uvědomil. Uviděl jsem v jejích očích, vděčnost, obdiv a čistou neposkvrněnou lásku.
Dala mi pusu na tvář a objala mě pevněji než před tím. Její objetí mě hřeje, ale i přesto mi začíná být zima, mé srdce bije čím dál pomaleji a já cítím jak pomalu umírám v náruči člověka, pro kterého znamenám víc než si dovedu představit. Připadám si jako v nebi, jako by mě objímal opravdový anděl. Slyším jak mi šeptá do ucha: „Ty ses pro mě obětoval. Patříš do nebe. Počkej tam na mě.“ Tenhle šedivý svět se mi rozplývá a já cítím jak odplouvám pryč. Nevím kam, ale poprvé v životě cítím naději, že neskončím v pekle. Nikdy jsem nečekal, že má smrt bude pro mě to nejpříjemnější co kdy zažiji…