Marek po několika dnech cesty konečně narazil na první vesnici. Těšil se, že se po letech konečně pořádně nají a vyspí v normální posteli. Šel ulicí a prohlížel si kolemjdoucí lidi. V šatech čaroděje musel působit úchvatně, alespoň podle reakcí lidí co ho potkávali a náležitě si to užíval.
Jeho hlavním cílem však bylo najít nějaký hostinec. Jak tak šel, uvědomil si, že je chudý jak kostelní myš a mimo toho ukradeného obleku vlastně nic nemá.
“Nemám čím zaplatit,” aniž by si to uvědomil, zastavil se.
“To máš blbý,” vysmál ho Lilithin hlas.
“To není vůbec k smíchu!” Mimoděk to řekl nahlas a člověk, který ho zrovna míjel, se lekl a začal se omlouvat: “Promiňte, já se vám nesmál, pane čaroděj.”
Marek nebyl zvyklý na přítomnost jiných lidí, za tu dobu co ho věznili, byl často sám. Tak si zvykl mluvit nahlas, když mluvil s Lilith. I když to nebylo třeba.
Podíval se na vystrašeného vesničana a zasmál se: “Nemluvil jsem na tebe.”
Ten se rozhlédl po ulici. “Nikdo jiný tu není.”
“Jsem čaroděj, mohu mluvit…” zadrhl se. “Co ti je vlastně po tom s kým mluvím, zmiz!” jen to dořekl, vesničan pelášil pryč, co mu nohy stačily.
“Líbilo se ti to?” zeptala se ho Lilith.
“Co?” Tentokrát si dal, už pozor aby to neřekl nahlas.
“Mít moc, vidět že mají lidi k tobě respekt. Že se tě dokonce bojí?”
“Nebyl to špatný pocit. Zvykl bych si na něj,” dal se znova do kroku.
“Když mi pomůžeš se vším, co mám v plánu, stejně vystrašeně s tebou budou jednat i králové.”
Marek se zamyslel: “Nedá se říct, že bys měla malé cíle.”
“Nemusím mít malé cíle, viděl jsi mou moc, spolu můžeme ovládnout svět. Nikdo nás nezastaví.”
“No, stačí jeden blbý zbloudilý šíp, a bude po všem.”
“Zase mě podceňuješ, já nespím. Dávám na tebe pozor neustále. Jsem tvé oči, které vidí i dozadu a mnohem dál. Nic ti nehrozí a už vůbec ne zbloudilý šíp.”
“I tak, jsi sice mocná, ale i tvá moc má meze. Jak dlouho jsi strádala sílu na zničení té věznice?”
“I lidi bez magických schopností se v minulosti dokázali chopit moci. Nejde o magickou moc, ta je jen bonus. Jde o to, co máme v hlavě, ty máš v sobě potenciál! Já jako démonka bych nikdy nemohla vést lidi, ani jim vládnout i kdyby se mě báli. Časem by našli způsob jak mě sesadit, jak se mě zbavit. Ale ty jsi mladý člověk, máš charizma! Jsi i atraktivní! Můžeš se stát s mou pomocí králem králů.”
Marek se začal červenat, nevěděl co na to říct. Znělo to tak líbivě. Chtěl tomu věřit a mluvila tak přesvědčivě. Nakonec jen v mysli dodal: “Tento tvůj sen, ale brzy pojde hlady. Pokud nesežene pár měďáků.”
“hm, chceš přesvědčit?”
“Pokud pak budu mít aspoň pár měďáků na jídlo, tak klidně.”
“Vidíš tamhle tu uličku?”
“Ano.”
“Běž do ní.”
Poslechl a šel. Byla prázdná. Zdála se být vylidněná.
“Zastav se!” zastavil se.
“Tři… dva… jedna… otoč se!” otočil se.
Naproti němu stály dvě kněžky světla, jakmile ho zahlédl, tasily jakési divné zahnuté dýky.
“Tak a teď jim rozmluv, to co chtějí udělat.”
“Co chtějí udělat?” pomalu couval zpět.
“Stůj!” Zastavil se.
“Chtějí tě zabít.”
Polkl na prázdno. “Proč?”
“Myslí si, že jsi démon, který posedl a zabil čaroděje. Cítí mě.”
“Jak jim to mám rozmluvit?”
“Nebudu tě vodit za ručičku, ty to zvládneš “
“Zemřeme oba!”
“Jestli se budeš klepat jako drahý pes, tak nejspíš jo.”
“Neklepu se!”
“Dokaž to! Přesvědč je!”
“Stůjte!” řekl.
Zastavili se, ale byl si jistý, že jsou připraveny během chvilky ho sprovodit ze světa.
“Jsem čaroděj.”
“Jsi cítit jako démon,” odpověděly jako jeden člověk.
“Nejsem demon, jsem čaroděj.”
Jedna ze sester zaútočila, vrhla po něm dýku. Marek zavřel oči, čekal smrt.
“Hm… asi jsem přecenila tvé diplomatické schopnosti,” ozvalo se pár divných zvuků, a když otevřel oči, ležely tam obě sestry světla mrtvé.
“Co jsi to provedla?”
“Zachránila tě?”
“Vždyť jsi je zabila!”
“Ony chtěly zabít nás.”
“Proč? Věděla jsi, že tu budou! Že nás budou chtít zabít!”
“Ano”
“Tak proč? Mohli jsme se jim vyhnout. Vůbec jsi je nemusela zabít!”
“Já? Ty jsi je zabil. Měl jsi šanci jim to rozmluvit. Musíš se naučit mluvit, pokud jednoho dne máš být král králů, musíš umět přesvědčit i mrtvého, že žije.”
“To je blbost! Odmítám se na tom podílet!”
“Nemáš navybranou. Nauč se to a bude kolem nás umírat mnohem méně lidí.”
Odfrkl si: “Co teď? Co s jejich těly?”
“Seber jim měšce s penězi a nech je tu ležet.”
“Jen tak? Vždyť si je zabila magii. Poznají, že tu řádil démon! Uštvou nás!”
“Ale prdlajs, odrazila jsem jim zpět jen jejich dýky. Najdou tu pouze dvě mrtvé sestry, zabité vlastními dýkami. Nic víc. Vem prachy a zmiz!” poslechl.