Vedly ho temnou chodbou. Na krku ho studil kovový obojek, který nazývali R’adahan ten měl svému nositeli znemožňovat používání magie. Šel pomalu, nespěchal. Však ani jeho věznitelé nespěchali. Vlastně ani jít rychleji nemohl, řetězy na nohách ho omezovali a dovolovali mu dělat pouze malé krůčky.
Naštěstí nevěděli to, co věděl on, kdyby tušili to co on, netvářili by se tak bezstarostně. Vlastně kdyby tušili, alespoň náznak toho co se za chvíli má stát, už by nežil.
Prohlížel si černé kvádry, z nichž byla chodba sestavená. Přemýšlel, kdy naposled se dostal ven ze své temné cely. Jak dlouho už zde vlastně žije? Jak dlouho ho vězní? Jak dlouho se ho snaží přetvořit na magickou zbraň, kterou chtěli využívat ve válce? Budou to již roky, už dávno je přestal počítat. Proč to všechno? Proto že kdysi, když hladověl, se pokusil ulovit jelena v královském revíru? Za pytláctví se věšelo, měl svým způsobem štěstí, že ho nepověsili. Tedy to si alespoň myslel, než okusil hrůzy magických pokusů a procesů, jenž ho měli přetvořit na zbraň. Povedlo se jim to, stal se mocnou zbraní, ale nedokázali ho bez R’adahanu ovládat.
Nedokázali zlomit jeho duši. Neuvědomovali si, že po tom co s ním provedli má jeho duše mocného spojence. Spojili jeho duši s duší démona, ale zpackali to. Nezjistili si co je to za démona a tím mu dali šanci.
Cítil, jak se pomalu v chodbě otepluje, nejspíš tím jak se přibližovali k východu. V dálce zahlédl jasné světlo. Trošku zaváhal, byly to roky, co viděl opravdové světlo a nebyl si jistý, zdali jeho spojenec světlo snese.
Zastavil se. Řetěz, kterým měl svázané ruce před sebou a za nějž ho vedli, se napnul. Uslyšel v hlavě, svůdný ženský hlas: “Neboj se, nezastavuj se, jdi klidně dál. Čas je na naší straně. Dnešek bude patřit nám.”
Démon bylo nepřesné označení, přesnější bylo démonka. Poslechl, než se stráže stačili otočit a pobídnout ho, opět šel.
Vyvedli ho ven a slunce ho oslepilo. Zavřel oči. Cítil neklid svého spojence, nebo spíše vzrušení? Vzrušení, to bylo ono. Blížilo se to. Pomalu otevřel oči, začínaly si zvykat na všudy přítomné světlo. Všude byla spousta strážných, vojáků, čarodějů. Strach mu sevřel, žaludek a přepadla ho zlá myšlenka. To nemůže vyjít.
“Výjde to věř mi!” odpověděl mu opět ten svůdný hlas. Věděl, že je velice chytrá a mocná, a také věděl, že jí může věřit, i přes to čím byla. Jejich mysli spojili prastarým mocným kouzlem. Oba věděli o tom druhém všechno, i ta nejskrytější tajemství a také věděli, že smrt jednoho znamená smrt druhého. Ona chce žít, chce se pomstít všem, kdo jí před dávnými lety uvěznily do kamene, jménem Onyxus. Proto měl jistotu, že ho bude chránit a na oplátku on jí pomůže toho dosáhnout.
Šli stále dál a přibližovali se k velké budově. Věděl, že za žádnou cenu nesmí vstoupit dovnitř. Byl to chrám měsíce. Lidé jim uhýbali z cesty a nevšímali si jich. Přesun vězňů tu byl na denním pořádku a nebyla to žádná rarita. Však se nacházel v jednom z největších komplexu věznic. Napravo od chrámu viděl obrovskou jámu, nepotřeboval se jít podívat do ní. Podle smradu hnijícího masa věděl co v ní je. K čemu jáma slouží. Byl to masový hrob, kam vyhazují své “nepovedené experimenty” a on má být jedním z nich.
“Marku stůj, mám pro tebe dar. Pomstu,” uslyšel hlas v mysli a poslechl. Řetěz, který mu svazoval ruce, se napnul a stráže se na něho otočili: “Nezdržuj trhane!” po té, ten co držel řetěz ho pustil s výkřikem. Oka řetězu byla rozžhavená do ruda.
Druhý zakřičel: “Vzpouzející se vězeň!”
Obojek, který měl na krku, explodoval. Střepiny z něj se rozlétly do všech stran a usmrtili, nebo zranily několik nejbližších lidí.
Marek cítil, jak jím proudí nepředstavitelná moc. Připadal si jako bůh a svůdný hlas mu radil: “Znič je, znič je všechny!”
“Je to nutné?” Zeptal se v mysli.
“Ano, je. Nikdo nesmí vědět, že jsi utekl. Jestli chceš začít s čistým štítem. Toto místo musí být vymazané z povrchu zemského. Nenechali by tě na pokoji, štvali by tě, až by tě na konec uštvali.”
Zbíhali se k němu stráže s kušemi a čarodějové. Neměl moc času na přemýšlení, to si alespoň myslel, než si uvědomil, že čas se kolem něj téměř zastavil.
V rukách mu vzplál temný oheň. Viděl, jak jeho směrem letí první šipky a kouzla. Měla pravdu, po tomto místě nesmí zbýt ani památky a všichni tu musí zemřít. Jedině pak bude opravdu volný.
“Co mám dělat? Nikdy jsem nečaroval!”
“Nech se vest instinkty, pujde to samo!”
Rozpřáhl ruce do stran a kolem něho se vytvořila kopule temného ohně.
Nasál do sebe co nejvíce magické síly, plácl rukama k zemi a všechnu uvolnil. Od něho se šířila obří ohnivá vlna a vše ničila. Během několika okamžiků, stál uprostřed spáleniště.
Cítil smrad zkázy.
Zápach síry a spáleného masa zaplavil celé okolí. Pro něj to však byla vůně. Vůně, kterou si okamžitě spojil se svobodou.
Všichni, kteří mu přáli smrt, byli mrtví. Zatím zcela nechápal, co se vlastně stalo. Věděl však, že kdyby tušili, co za démona je zakleto v drahokamu. Kdyby tušili, se kterým démonem propojili jeho duši. V životě by nic takového neučinili.
Udělal opatrně krok, druhý, třetí. Nemohl tomu uvěřit. Byl volný. Může se vydat, kam bude chtít. Kráčel zničenými troskami jeho bývalého vězení. Už žádná malá temná cela. Nikdo mu už v ničem nebude bránit. Nikdy! Je volný. Byl netrpělivý, rozeběhl se. Běžel a smál se jako nikdy předtím.
Uslyšel slabý hlas: “Prosím pomoc!”
Zastavil se. Otočil hlavu tím směrem. Srdce se mu na chvíli zastavilo strachem, ale jen na malou chvilku, než si uvědomil, že je volný. Teď už se nemusí bát ničeho. Po té ho zalil pocit radosti a zadostiučinění.
Byl to Heinrich Corven, hlavní čaroděj, kterého tak nenáviděl. Ten ho přetvořil do monstra, které chtěl ovládat jako loutku. Když zjistil, že je to nad jeho síly, vydal rozkaz k jeho likvidaci. Ten se měl uskutečnit dnes, ale neuskutečnil.
Marek přistoupil k němu a zlověstně tiše řekl: “Vyhrál jsem.”
Smrtelně zraněný čaroděj se na něj podíval: “Ne nevyhrál jsi Marku.”
“Jakto? Stojím tu živej, štastnej a hlavně volnej!”
“Nejsi volný, démon tě má v moci…” rozkašlal se a vydávil krev.
“To je blbost!”
“Mohu…” další záchvat kašle. “…znát jeho pravé jméno?”
“Klidně, teď už jsme oba volní.”
“Chci se mu představit sama!” Uslyšel v hlavě.
Dovolil jí to, po tolika letech kdy tajila kdo opravdu je. Kdy předstírala démona mnohem nižší úrovně. Po letech kdy si střádala a šetřila sílu na tento den. Den kdy se osvobodila. Tedy částečně. Její duše je svázaná s jeho duší. Když zemře jeden zemře i druhý, ale toto pouto má i své výhody. Je teď jediný démon, jenž může libovolně cestovat mezi světem lidí a podsvětím.
Cítil, jak jeho vědomí odplouvá někam do vpovzdálí, viděl a cítil sice vše, ale už nebyl ten, kdo mohl ovládat své tělo.
Umírající čaroděj uviděl, jak jeho oči zaplanuly černým ohněm a jak se mu na obličeji objevil úlisný úsměv. Démonka se skrze jeho ústa představila: “Jmenuji se Lilith,” její hlas, ač zněl chladně a povýšenecky, zachovával si ženskou zvučnost a svůdnou melodičnost.
Čaroděj zalapal po dechu: “Ta, Lilith?”
“Ano,”
“Bůh nás chraň!” vydechl čaroděj a opět se rozkašlal.
“Ten vás nezachrání.” přidřepla si Markovým tělem k němu. Položila čaroději ruku na čelo a zašeptala: ”Pokládáte mě za zlo, ale nebyla jsem vždy taková. To jaká teď jsem, je vaše práce. Vaše závist a strach, ze mě udělal to, čím jsem,” zasnila se. “Byla jsem hloupá a naivní. Myslela jsem, že dobro, které rozdám, se mi vrátí. Hnusně jsem se zmýlila. Využili jste mě a zavrhli. To vy jste ze mě udělali démona a abych se nemohla mstít, uvěznili jste mě.”
Čaroděj se pokusil něco říct, ale nepustila ho ke slovu. “Nakonec jste vzali mé vězení a začali se mnou experimentovat. Chtěli jste zase zneužít mou moc, ale jste hloupí a slabý. Starým čarodějům se nemůžete ani trošku rovnat. Snadno jsem vás obelstila a využila. Teď jsem volná a všichni kdo vládnou magií, poznají mou zlobu!”
“Jsi šílená!” jen to dořekl, pokusil se jí zasáhnout kouzlem, které vyvolal z posledních sil.
Chladně se zasmála a dorazila ho.

Marek měl opět pod kontrolou své tělo a uvědomil si, že má na sobě oblečené šaty mrtvého čaroděje. “Kam pudem?” zeptal se v mysli.
“Jdi tam, kam se ti zachce. Jsi volný.