Narodila se v blízkosti slavného města Silvermoon v rodině Narcisů. Její rodiče Vanessa a Argon byli obchodníci s vodními dýmkami a tabáky. Když jí bylo šest let, vydali se její rodiče na obchodní cestu do Under City a ji vzali sebou. Před osadou Brill je však přepadla malá armáda krvežíznivých válečníků Aliance.

Konvoj byl zahnán ke skalám a obklíčen. Jeho obránci postavili vozy do obranné formace a kryli se za nimi. Vyčkávali, věděli, že nemají ani tu sebemenší šanci tento boj vyhrát, avšak vzdát se znamenalo vydat se všanc krutosti útočníků. Všichni věděli, co by jim udělali. Oproti tomu smrt při obraně konvoje se zdála jako procházka smaragdovým snem.

Argon se zády opíral o jeden z vozů, v ruce držel dvouruční meč a přemýšlel. Podíval se na Vanessu, která se k němu připlížila a k sobě tiskla malé děvčátko. Dlouhé blonďaté vlasy s nádechem zlatavé barvy jí splývaly na ramena a zakrývaly její obličej, který pro něho měl vždy upřímný a hřejivý úsměv.

Jen jediného člověka miloval víc než svou manželku a to jejich malou dcerku Xandrii, jež byla teď trochu vystrašená, ale neplakala. Děvčátko, které jim do života přineslo tolik radosti.

I přes rudé vlasy, které Xandrie zdědila po svém otci, rysy jejího obličeje se podobaly matčiným. Jen barvu očí nezdědila ani po jednom svém rodiči. Její oči zlaté barvy byly mezi elfy unikátní. Říkalo se, že elfové se zlatýma očima dosahují v životě velkých věcí. Argon a Vanessa si nedovedli představit, jaké velké věci může zažít dcerka dvou průměrných obchodníků, ale doufali, že bude mít šťastný a dlouhý život.

Teď však Argonovy začalo docházet, že pokud se nestane nějaký zázrak, jejich životy dnes skončí. To ale nechtěl připustit, pohladil svou milovanou ženu po vlasech a ta se mu zahleděla do očí. Neusmívala se, jak byl zvyklý, v jejím obličeji poznal strach. Věděl, že se nebojí o sebe ale o malou dcerku.  Byla to statečná a inteligentní elfka a milující matka to na ní obdivoval.

“Musíme Xandrijku zachránit.”
“Nenapadá mě jak, jsme v pasti,” po tváři se jí kutálela malá slza, připomínající křišťálovou kuličku.

Útočníci začali konvoj odstřelovat, z nebe se na ně začaly snášet šípy. Obránci střelbu opětovali, avšak útočníci i tak pomalu postupovali k nim, krytí palbou svých lukostřelců, kvalitní zbrojí a štíty, které většinu šípů odrážely.

Argon utřel osamělou slzu na Vanessině tváři a objal ji i s Xandrii. Do ucha jí, tak aby to malá Xandrijka neslyšela, začal šeptat: “Vezmi naší dcerku, nasedněte na hawkstridera a jeďte odtud pryč. Undercity je blízko, tam budete v bezpečí. My je zaneprázdníme.”
Vanessa mu obětí opětovala. “Nemohu tě opustit, nedokázala bych bez tebe žít. Smutek by mě zničil,” vzdychla.
“Musíš! Je to jediná šance jak zachránit naší dceru,” trval na svém.
“Pojeď taky! Nemohu o tebe přijít!” naléhala.
“Nemůžu opustit své lidi, bylo by to ode mě zbabělé, býval jsem voják, mám své povinnosti!”
“Neopustím tě!”

Na Argona zaútočil první z útočníků, ten odstrčil od sebe Vanessu s Xandrií a vykryl svým mečem útok sekery.

“Běžte!” křikl.

Vanessa popadla malou Xandrii a běžela s ní k zvířeti, které připomínalo vznešeně vypadajícího pštrosa. Posadila ji do sedla a vyhoupla se za ní.

Rozhlédla se, útočníci už bojovali s obránci mezi vozy se zbožím. Obránci byli v početní nevýhodě. Všude kam se podívala, ustupovali a padali mrtvý k zemi. Její muž právě bojoval se dvěma nepřáteli v nablýskaných zbrojích. První útočník, jenž přerušil jejich obětí, ležel pod nimi s proťatým krkem.

Vanessu píchlo u srdce, když si uvědomila, že tento okamžik je ten poslední kdy ho vidí živého. Pokud se jí to povede, zachránit sebe a především Xandrii, už ho stejně nikdy víc neuvidí. Bojoval udatně, jako drak. Do očí jí vyhrkli slzy.

“Proč s náma nejede i táta?” zeptala se malá Xandrijka.
Vanessa jí pohladila po vlasech. “Musí zdržet ty zlé lidi, vydá se za náma později,” zalhala.

Uviděla únikovou cestu mezi bojujícími a popohnala zvíře. To vydalo skřek a rozběhlo se. Vanessa se přikrčila a svým tělem přikryla Xandrii. Při tom stále po očku sledovala svého muže. Nemohla od něho odtrhnout zrak. Povedlo se mu zabít další dva útočníky, jeho bojové pohyby jí připadaly jako tanec. Neměla ráda, když bojoval, měla o něho vždy strach, ale zároveň ji fascinovalo, jak ladně se při boji pohybuje. Věděla, že i on ji po očku pozoruje.

Ucítila bolest v pravém rameni. Šíp, napadlo ji. To bude dobré, zaťala zuby, aby nevydala ani hlásku a objala víc svou dceru. Uchrání ji před šípy. Další ostrá bolest, tentokrát ve stehnu, další a další.

Slyšela bolestný výkřik Argona, dostali ho, naštěstí to neviděla. Ale i tak, ten jeho výkřik bolesti ji bolel více než všechny šípy, které měla v těle. Ruch boje se vzdaloval a ona cítila, jak jí ubývají síly, silně krvácela. Xandrie plakala, ale byla v pořádku. Musí vydržet Undercity je nedaleko. Musí to stihnout než – Zavřela oči – Ji opustí poslední síly. To byla její poslední myšlenka, poté se začala propadat do temného nevědomí.

Pláč malé Xandrijky odplouval do dálky, rozplýval se a spolu s ním i zvuk okolí a bolest. Měla pocit, že padá. Rána a nic. Konec. Zklamala, nezvládla to…