Těžké dubové dveře luxusně zařízené pracovny se otevřely. Dovnitř vstoupila krásná a vznešeně oblečená žena. Zatímco přecházela místnost, klapot jejích bot na podpatku se odrážel od zdí.

„Trmácíte se sem zbytečně, paní Cassiopeio,“ ozvalo se od masivního dřevěného stolu, za nímž seděl postarší muž. „Jak jsem vzkázal po vašem poslu, mapu neprodám.“

„Slečna, pane Rahle. Slečna,” odpověděla mu žena a přes obličej jí na okamžik přejel zlostný úšklebek. Ten ovšem okamžitě nahradil falešný, ale okouzlující úsměv, „věřím, že se dohodnem.”

Došla k jeho stolu a podívala se na židli naproti němu. „Smím prosit?”

„Ale jistě, chcete-li ztrácet čas přemlouváním tvrdohlavého starce,” odvětil muž.

Posadila se na židli. Pohodlně se opřela, koketně a vyzývavě přehodila nohu přes nohu.

„Předpokládám, že vám můj posel nenavrhl veškeré mé nabídky,” její oči ho pozorovali pohledem dravce, ukrývajícího se za úsměvem krásné ženy.

„Obávám se, že navrhl. Mapa prostě není na prodej.”

Cassiopeia se narovnala a vzala do ruky zarámovaný obrázek, který ležel na stole před nimi.

„To je vaše rodina?” zeptala se, mluvila pomalu, ale důrazně.

„Vaše manželka? Váš syn? Kolik mu tak může být? Osmnáct? Devatenáct?” smutně se zamračila. „Bylo by veliké neštěstí, kdyby se mu něco stalo.”

Obrázek po té odložila zpět na stůl a upřela své svůdné, ale nelítostné oči na muže před sebou.

Ten zbrunátněl, jeho obličej dostal nádech rudé barvy.

„Vy mi tu budete vyhrožovat?” vyštěkl a stoupl si na nohy, rukou třískl do stolu. Rána rezonovala místností.

Cassiopeia jeho agresivní výlev ignorovala a při tom si znuděně pohrávala s jedním ze svých velkých prstenů, který měl i jiný účel, než jen zdobit, už tak krásnou ruku.

Jako by se nic nestalo, pokračovala chladným hlasem: „Žijeme ve velice zle době, Pane Rahl. Stát se může cokoliv. Ožralý ničema může narazit na vašeho syna a ubodat ho, nebo…”

Když si muž uvědomil, že jeho výstup neměl žádný účinek, uklidnil se. Zatímco mu Cassiopeia vyprávěla, co všechno může jeho rodinu potkat, vytáhl ze skříně za sebou láhev bilgewaterského rumu a skleničku. Naplnil ji až po okraj a rychlým pohybem její obsah vyprázdnil do sebe. Opět si jí dolil a posadil se.

„Jestli si myslíte, že mě zastrašíte. Tak se ošklivě mýlíte. Pokud se mé rodině cokoliv stane, najdou si vás mí lidé a osobně se postarám, abyste toho litovala,” jeho hlas zněl klidně, jako by se před chvílí nic nestalo, ale nesl v sobě nebezpečnou tóninu, ta značila, že to myslí smrtelně vážně.

Cassiopeia nahodila chápavý úsměv, jako by mluvila s tvrdohlavým dítětem. Stoupla si a obešla stůl, u toho si dávala velký pozor, aby každý její pohyb působil co nejsvůdněji. V tom jí velice pomáhaly její šaty, které zvýrazňovali smyslné křivky jejího štíhlého těla. Vypjala hruď, aby její vnady v hlubokém výstřihu ještě víc vynikly a pozorovala jeho oči, jak se do nich chtivě zakoukaly.

Potřebovala odvést jeho pozornost, od toho co měla v plánu a to se jí dařilo.

Dívala se mu do očí i když zbytečně, pro jeho oči v tuto chvíli existovaly pouze její prsa.

Přišla k němu, vzala skleničku a přemístila jí dál od rohu stolu, na který si sedla. Prsten zazvonil o hranu skleničky, ani si toho nevšiml, prasák. Rozparek na straně šatů odhalil její krásné dlouhé nohy bohyně a i trochu víc. Mělo to vypadat, že její neposlušné šaty odhalily víc, než měly, ale tak to nebylo. Byl to její trik pro odvedení pozornosti, který již tolikrát úspěšně využila. Jeho oči ono víc zaregistrovali a nemohli se odtrhnout. Prsten zazvonil znova o hranu skleničky.

Přiblížila svůj obličej k jeho. „Stále si myslím, že se můžeme v dobrém dohodnout,” řekla svůdně. Měla obličej tak blízko jeho, že cítila jeho dech, který byl okořeněn bilgewaterským rumem.

Polkl, vyschlo mu v krku. Natáhl se pro skleničku a napil se. Po té odtrhl oči od jejích přitažlivých nohou. Podíval se jí do očí, pravou rukou jí jemně uchopil za bradu a odtáhl ji dál od svého obličeje.

„Chováte se jako děvka, paní Cassiopeio,” odpověděl nakonec chladně.

Cassiopeia se rozesmála: „A vy jako tupec,” vrátila mu.

„To si nemyslím,” odpověděl a pohodlně se opřel ve svém křesle, sklenici stále držel v levé ruce. Dopil zbytek jejího obsahu a očima drze sklouzl zpět na ono jakoby omylem odhalené místečko.

„Mapu neprodám, ani kdybyste se tu svlékla a zatančila mi na stole.”

„S tím počítám.”

„Nač tedy to divadlo?”

Cassiopeia se podívala na své hodinky, které koupila od jednoho piltoverského obchodníka. „To vám řeknu, za chvilku,” pohled upřela zpátky na něho.

Zahlédl v jejím pohledu šílenství, které se k tak líbivému obličeji nehodilo. Přepadl ho pocit, že kouká do očí hadí bestii, ne krásné ženě.

Zamrkal, šílenství z jejich očí zmizelo, ale nepříjemný pocit zůstal. Pozorovala ho jako dravec svou kořist. Její pohled mu byl velice nepříjemný. Přejel mu mráz po zádech. Začal se potit.

„O co vám tedy jde?”

Začaly ho brnět prsty na rukách. Co se to s ním děje? – napadlo ho.

„To brzy uvidíte.” usmála se, ale nebyl to příjemný úsměv. Byl temný a zlý. Byl to zvracený úsměv sadisty trýznícího svou oběť. Sadisty, který čeká na vyvrcholení.

Cítil se podivně ztuhlý a malátný. Prázdná sklenka mu vypadla z podivně necitlivých prstů. Na zemi se roztříštila na tisíc kousků. Ten zvonivý zvuk ho trosku probral.

Pokusil se zvednout a hlavou mu prolétla zděšená myšlenka – nejde to!

V očích se mu objevilo zděšení a to bylo to, na co čekala. Prozření její oběti, že je bezbranná, že je zcela v její moci.

Moc, to bylo to, co ji vzrušovalo. Moci se nikdy nemohla nabažit.

„Pomoc!” pokusil se zakřičet, byl přece u sebe doma a stráže byli za dveřmi, ale i jeho hlasivky byly zvláště slabé a ochablé. Jeho výkřik zazněl jen jako chraplavý šepot a v obličeji Cassiopeia se objevilo slastné vzrušení.

„Co jste mi to provedla?” mohl jen šeptat a v očích se mu značila hrůza.

„Otrávila jsem vás.”

„Jak?”

„Zatím co jste mě prasácky očumoval, hodila jsem vám do pití jed.” ukázala mu prsten s odklopeným drahokamem.

„Ty zmije!”

„Ale, ale,” sladce se usmála. „Už si tykáme?”

„Mapu stejně nezískáš!”

„To si opravdu myslíš?”

Neodpověděl.

„Myslíš si, že bych riskovala, kdybych si nebyla jistá, že dosáhnu toho, co chci?”

„Co já vím, bláznivá ženská, co se ti honí hlavou.”

„Plán. Mistrovský plán, za chvíli natáhneš brka a tví lidi zavolají doktora. Ten konstatuje infarkt. Mě z ničeho podezřívat nebudou, zahraji jim perfektní divadlo. A jako třešničku na dortu tvého syna svedu. Svedu ho na tvém pohřbu. Vše mám vymyšlené a naplánované. On mi tu mapu rád dá,” nasadila svůdný úsměv.

„Pod svým krásným zevnějškem skrývá slizkou hadí nestvůru, kéž byste měla i její podobu.” řekl s námahou a odporem.

„Z pohledu myši bude vždy kočka hrůzostrašný netvor, přitom jaká jsou to krásná a milá stvoření,” svůdně zamrkal „No ne?”

„Je mi z vás na zvracení.”

„Jste si jistý, že to není z mého jedu?” zasmála se.

Oči se mu otočily v sloup a tam zůstaly. To bylo znamení, že je v poslední fázi.

Cassiopeia se postavila, poodešla od stolu, upravila si šaty a začala volat: „Pomoc! Doktora! Něco se děje! Rychle!”

Dveře do místnosti se rozrazili a do místnosti vtrhli dva strážní.

„Co se děje milostivá?”

„Dusí se! Zavolejte toho doktora!”

Jeden ze strážních se otočil a vyběhl z místnosti. Druhý přiběhl k muži a zkusil puls.

„Co s ním je?” zeptala se Cassiopeia.

„Vypadá to na infarkt.” Odpověděl strážný.

Do místnosti přiběhl doktor a za ním druhý strážný.

„Už jsem tu! O co jde?”

„Infarkt.” Odpověděl strážný, Cassiopeia stála opodál a nic neříkala.

„Tomu nevěřím! Je ve vynikající kondici. Zdravý jako řípa!”

Sklonil se nad mrtvým. „Opravdu vypadá to na infarkt,” rozhlédl se po místnosti. „Kdo ho našel?”

„Já jsem tu s ním byla, když se to stalo,” odpověděla Cassiopeia tichým roztřeseným hlasem – byla opravdu dobrá herečka.

Doktor se zamyslel. „Jak to probíhalo?” zeptal se nakonec.

Do místnosti vtrhl mladík. Vypadal sotva na osmnáct let. Cassiopeia věděla, že je to Georg Rahl. Syn mrtvého.

„Nejsem si jistá,” řekla Cassiopeia nejistě a popotáhla.

„Jak si nemůžete být jistá? Sakra ženská?” obořil se na ní mladík, aniž by o ni zavadil pohledem a vrhl se k mrtvému otcovi, doktora od něho odstrčil.

Cassiopeia se rozplakala: „Jsem za to zodpovědná! Je to určitě má vinna,” vytáhla odněkud bílý kapesníček a opatrně si otírala z tváře slzy.

Mladík znejistěl, podíval se na ní. Na chvíli mu poklesla brada, ale pohotově jí zavřel. „Nechtěl jsem se vás dotknout.” zadrmolil.

Cassiopeia se v duchu, sama pro sebe usmála. Vše šlo lép,e než si představovala. Věděla, čeho teď musí docílit a věděla i jak.

„Je mi to trapné,” mluvila mezi jednotlivými vzlyky a následně se zarazila. Rozhlédla se po ostatních v místnosti.

„Nechci o tom mluvit před tolika lidmi,” kapesníček měla úplně promočený od slz.

Mladík se postavil a došel k ní. „Omlouvám se, že jsem se ani nepředstavil a tím porušil společenskou etiketu, ale jsem rozrušen smrtí svého otce. Jmenuji se Georg Rahl,” v jeho očích zahlédla zaujetí.

„Nemáte se za co omlouvat v takové situaci je to samozřejmé. Slečna Cassiopeia Du Couteau” podala mu ruku a on ji s úklonou vzal do své a podle etikety políbil.

„Budete mi muset povědět, o všem co se tu stalo.”

„Ano, ale,” rozhlédla se po ostatních v místnosti.

Georg se na chvíli usmál, po té se mu v obličeji opět objevil smutek. „Samozřejmě v soukromí, vezmu vás do své pracovny,” otočil se na ostatní.

„Zůstaňte tu, dokud se nevrátím. Nikdo se nesmí dozvědět, že můj otec zemřel na infarkt!” na poslední větu kladl velký důraz. „Byla by to potupa jeho památce.”

Pohledem opět našel Cassiopeiu. „Pojďte za mnou, slečno Cassiopeio.”

Šla za ním a přemýšlela, přece jen na mladíka byl dost rozhodný a z jeho chování cítila přirozenou autoritu. Určitě bude i inteligentní. Bude se muset držet co možná nejvíce pravdy. Nebude to tak úplně jednoduché, jak si ze začátku myslela, ale nic co by nezvládla. Přece jen, jako zkušená svůdnice dokázala poznat na chlapovi, náznaky náklonnosti. Chcete-li tomu tak říkat.

Vešli do jeho pracovny, oproti pracovně jeho otce byla tato menší, ale zařízená v podobném stylu.

Sedl si na svou, židli a jí nabídl protější. Také si sedla.

„Jak to tedy bylo?” zeptal se.

Cassiopeia se na něho opatrně podívala. „Nevím, jak to říct, abyste si o mě nemyslel špatné věci,” v rukách žmoulala mokrý kapesník.

Georg se chladně zasmál, zkuste to. Cassiopeiu jeho proměna na chvíli vyvedla z míry. Veškerý smutek z jeho obličeje byl pryč. Vlastně měla dojem, že se dívá do tváře úplně jinému člověku.

„Zde už nemusíte hrát své divadílko.”

Cassiopeia otevřela pusu, ale zarazila se. Nevěděla co říct. Po zádech ji přejel mráz. Bezděčně se ohlédla na dveře za sebou.

„Ale, no tak. Snad byste mi nechtěla utíkat?”

„O co vám jde?”

„Mě?” usmál se. „V mnoha ohledech jsem stejný jako vy. Rad si hraju s kořistí jako kočka s myší. Tak nějak jste to řekla mému otcovi, když umíral. Ne?” bedlivě ji pozoroval.

Cassiopeia pochopila, že ten muž ví vše. Ale jak? Pochopila, že nemá cenu dál hrát divadlo a něco předstírat. Také však věděla, že nic není ztracené. Pořád žije.

Podívala se na prázdnou sklenici na stole.

„Na to ani nemyslete, dva infarkty v jeden den? To by bylo trošku nápadné ne? Dobře jsem si prohlédl vaše prsteny, jste dobře vybavená. Předpokládám, že máte někde pod šaty ukrytou i dýku s nabroušeným a otráveným ostřím. Vlastně, divil bych se kdyby jen jednu. Tudy cesta taky nepovede.”

Přemýšlela, jak se v něm mohla takhle splést? Jak jí mohl takhle oklamat? Byl opravdu dobrý, možná byl lepší herec jak ona.

„Co po mě chcete?”

„Nechte mě si tuto skvostnou chvilku užít.” Zvrhle se usmál. „Však já jsem vám tu vaši chvilku moci s mým otcem také nenarušil. Je to krásný pocit, že? Mít něčí život v rukách. Rozhodovat se… nechat žít?  Nebo nenechat žít?”

Cassiopeia zajela rukou pod své šaty, chtěla vytáhnout jednu ze svých dýk. Georg však rychle na stůl položil malý, avšak nabity samostříl, mířil s ním na ní.

„Máte rada jedy, viďte slečno Cassiopeio? Ten jenž je na šipce je také mistrovské dílo. Stejně jako byl ten váš. Ruce na stůl!”

Cassiopeia položila opatrně ruce na stůl.

„Nechci vám ublížit, je to jen taková malá pojistka. Vlastně bych vám měl poděkovat. Udělala jste pro mě velkou službu tím, že jste zabila toho starocha.”

„Byl to váš otec?” zeptala se zmateně.

„Jo a taky obrovská žába sedící na prameni. Chci s vámi uzavřít spolupráci.”

„Co z toho budu mít?”

„Život?”

„Jak zaručíte, že vám to neodkývu a nevykašlu se pak na vás?”

„Chcete tu mapu ne? Hodně jste pro ni riskovala. Ne?

„Ano…,”

„Uděláte pro mě prácičku a já vám ji dám.”

„Jakou mám já jistotu, že mi ji opravdu dáte?”

„Jste velice nebezpečná a zákeřná žena, nebyl by dobry tah si vás znepřátelit. Mě je ta mapa beztak lhostejná nějaký Shurimský poklad uprostřed pouště? Bájné město, neomezená moc? Podle mě to jsou jen pohádky. Mimo to líbíte se mi,” zablýsklo se mu v oku.

„Berete mou nabídku?”

„Mám jednu otázku.”

„Jakou?”

„Jak jste mě odhalil?” nedokázala skrýt zvědavost.

Zasmál se, ze šuplíku vytáhl malý předmět vypadající jako mušle. Položil ho na stůl a přisunul k ní.

„Druhá je v pracovně mého otce. Přiložte si jí na ucho.”

Cassiopeia se na něho nedůvěřivě podívala.

„Nebojte se.”

Udělala to a uslyšela hlasy: „Jak dlouho tu jako máme čekat?”

„Dokud se nevrátí.”

„Nemám čas! Musím navštívit své pacienty, povinnosti volají!”

„Je mi líto, ale…”

Sundala si mušlí z ucha.

„Jak?”

„Magie, šikovná hračka ne?” Takové věci sbírám, mohu vám pak ukázat svou sbírku.

„Vy mě balíte?” Nahodila svůdný nedostupný výraz.

„Je to tak moc vidět?” zasmál se.

„Máte originální balící metody, na dívku namířit samostřílem a…”

„Originalita je důležitá,” skočil jí do řeči. „Přijímáte mou nabídku?”

„Kterou, na rande?” zasmála se.

„No, měl jsem namysli tu pracovní, ale rande by to mohlo ulehčit.”

„Přijímám.”