Kdo by to kdy čekal, že mladá hubená holka, chycena při krádeži chleba, se stane šampiónem Nordaranské arény. Do teď si pamatovala na svého prvního protivníka. Na to jak byla vystrašená, když vyšel z brány. Věděla, že nemá žádnou šanci a on věděl, že stačí jeden úder jeho silných paží a má zápas v kapse. Byl to šampion a ona měla být mrtvá, nestalo se tak. Byla rychlá, velice rychlá a mrštná. Přežila, dokonce porazila svého protivníka a vyhrála. Stala se okamžitě miláčkem publika. Začali ji trénovat, a jak šel čas, porážela další a další soupeře. Léty tréningů a bojů v aréně se vypracovala do neporazitelné šampionky.

***

Řev z kamenných tribun se line Nordaranskou arénou. Diváci jsou vyburcováni do maxima a mě je jasné, že toto bude boj na život a na smrt. Žádná milost pro poraženého. Vzdát se, znamená zemřít potupnou a nedůstojnou smrtí. To se však nestane, určitě ne mě.
Obcházím dokola po aréně a čekám na svého prvního protivníka. Diváci šílí a skandují mé jméno. Jméno drobné dívky v černé kožené tunice připomínající šaty a kozačkách ze stejného materiálu.
“Krvavá Shaylin! Krvavá Shaylin! Krvavá Shaylin!”
V ruce držím svou oblíbenou katanu. Dnešek bude výjimečný. Pohrávám si s ní a užívám si atmosféru, kterou má přítomnost vyvolává.
Cítím, jak si vítr pohrává s mými krvavě rudými vlasy. Vychutnávám si pocit plný adrenalinu, který mě zaplavuje před novým soubojem, a zvedám svojí katanu nad hlavu. Mávám s ní do rytmu skandování diváků a tím je ještě víc hecuji. Užívám si tu atmosféru, je jako droga, bez které již nedokážu žít.
“Krvavá Shaylin! Krvavá Shaylin! Krvavá Shaylin!” burácí arénou.
Chvěji se, ne strachem ale vzrušením. Po krku mi tečou malé pramínky potu, které chladný vítr okamžitě ochlazuje.
Brána vedoucí do arény se otevírá a já cítím, jak se mi tělem rozlévá příjemné mrazení. Je to tu, snad bude tenhle soupeř lepší než ten včerejší. Chci divákům předvést působivé představení. Jsem jako herečka a k výjimečnému výkonu potřebuji výjimečné soupeře.
Vychází z brány bojovník, nebo spíše bojovnice? Dívka s temně modrými vlasy a překrásnými šaty barvy jejích vlasů. “V tomhle chce bojovat?” napadá mě. “Husa hloupá, v tom se ani nehne.“ Její kroky tvoří klapavou ozvěnu, která se line arénou. Asi má podpatky, další hloupý nápad, myslí si snad, že je na nějakém tanečním bálu? Tohle bude rychlé.
Můj pohled padá na její ruce. Co to na nich má? Kovový mechanizmus, vypadající jako prodloužené drápy. Zvláštní. Zajímavé. Pokud jsou stejně ostré, jako moje katana měla bych si na ně dát bacha. Pro jistotu, ale i tak nevěřím, že bude problém. Těším se, až té rozmazlené holce dám lekci.
Vzápětí z brány vybíhá dalších osm bojovníků.
Cože? Co to má znamenat? Slečinka si přivedla ochránce?
Diváci na tribunách utichli. Zatím jsem nikdy nebojovala s více protivníky než s jedním, natož s devíti. Je to proti pravidlům arény, vládci si je však očividně mohou upravovat podle sebe a začíná mi docházet, že přítomnost Nejvyššího na tomto turnaji mi nepřinese nic dobrého.
Prohlížím si své protivníky, mají zbroje elitní stráže Nejvyššího.
Mé vzrušení taje stejně rychle, jako sněhová vločka padlá do ohniště. Přepadá mě pocit, takový jaký jsem už dlouho necítila. Pocit vyděšené malé holky, která nemá sebemenší šanci na výhru. Na přežití.
Připadám si jako malá ztracená dívenka v temném lese, plném nestvůr. Elitní stráže jsou v boji jedni z nejlepších. Žijí, existují pouze pro boj, pro ochranu Nejvyššího. Jejich černá zbroj zdobená rudými symboly, ve mně probouzí strach.
Aniž bych si to uvědomovala, pomalu couvám.
Na tribunách to šumí, jak se lidi mezi sebou dohadují o sázkách.
Moji nepřátele se rozmísťují po obvodu celé arény a modrovláska mi jde klidnou pomalou chůzí vstříc.
Cítím jak se mi dlaň, ve které držím jílec meče, potí.
“To bude dobrý,” opakuji si v duchu. Nesmím na sobě dát znát strach.
Zastavuji, už neustoupím ani o krok. Jestli mám dnes umřít, tak v boji se vší slávou!
Jednou to muselo přijít, ale nic svým protivníkům nedám zadarmo.
Zvedám svůj meč opět nad hlavu, chci zase rozskandovat diváky. Chci slyšet své jméno. Chci, aby i Nejvyšší pochopil, že já pouhý otrok jsem oblíbenější než jeho celá garda s paničkou.
Skandování diváků zahání mojí nejistotu. Jejich skandování mi dodává sílu. Opět se cítím neporazitelná. Toto je má aréna a mé publikum!
Publikum šílí, arénou zní opět mé jméno.
“Krvavá Shaylin, Krvavá Shaylin, Krvavá Shaylin!”
Cítím jak se mi na obličeji rozprostřívá úsměv, strach odplul někam do dáli. Publikum mě miluje, musím vyhrát!
Pro své fanoušky udělám cokoliv! Do žil se mi vrátila nová odvaha a já se už nebojím. Jsem připravená na jatka, která za okamžik započnou. Jsem připravená zabít své protivníky, ale i zemřít.
Však o to tu jde, o ten pocit úzkosti, strachu a nejistoty, který je tak velice blízký vzrušení. Jen tváří v tvář smrti si člověk uvědomí, že opravdu žije! To je to co miluji, ty okamžiky kdy člověk vnímá každičký nádech, tlukot svého srdce. Každý detail z okolí.
Modrovláska se zastavila asi deset metrů ode mě. Ruce si zkřížila na prsou a vyčkává. Pozoruje mě klidným, až chladně vypočítavým pohledem.
Nebude to žádný nováček, z jejího pohledu poznávám, že ona už zabíjela a ne jednou, či dvakrát. Z jejího pohledu šelmy, mě mrazí na zádech, je připravená zabíjet, ale i zemřít, stejně jako já. Dochází mi, že jsem ji podcenila. To by byla určitě velká chyba. Možná má poslední, v tomto krátkém hloupém životě. Ona bude rovnocenný protivník.

Čekání je nekonečné a mě dochází trpělivost. Nebo se mi vrací nervozita? To není důležité.
“Konec čekání! Můj meč chce krev!” křičím směrem k lóži s Nejvyšším.
Ten se postavil a došel ke kraji balkonku.
Cítím, jak si mě prohlíží. Chvíli váhám, jestli jsem to nepřehnala, jestli si otrokyně může něco takového dovolit? Ale co se mi může stát? Co mi mohou udělat? Bojuji na život a na smrt. Neustále mi hrozí bolestivá smrt. Každý den může být můj poslední. Docházím k názoru, že nemám co ztratit.
Na tu dálku, nerozeznávám výraz v jeho obličeji, ale z jeho postoje cítím spíš smutek než zlost. Nikdy jsem Nejvyššího neviděla, ale prý je pohledný a taky údajně není špatný člověk. Lidi toho však nakecají.
Má zářivě stříbrné vlasy, stříbrné pramínky ve vlasech značí čaroděje, to že má stříbrné všechny vlasy prozrazuje velkou magickou moc.
Arénou stále zní mé jméno, které diváci vášnivě skandují, teď již bez mé pomoci. Nejvyšší však zvedá ruku a publikum náhle utichá, v aréně nastává hrobové ticho.

***

V mysli se mi stále dokola přehrávají hrůzné představy, o tom co se před pár dny stalo.
Každý mi závidí, každý by chtěl být mnou, všichni se chtějí dostat na mé místo.
Oni však netuší jaké to je být v mé kůži, mít na starosti celá království. Stačí jedno špatné rozhodnutí a může z toho být zničující válka nebo konec světa.
Netuší jaké to je nemoc důvěřovat ani svým nejbližším. Stále si muset hlídat záda, bát se večer usnout. Stačí jedna nepozornost a další den už pro mě nemusí začít.
Do toho strašného okamžiku jsem na to alespoň nebyl sám. Měl jsem osobu, která mě milovala a já jí. Navzájem bychom se pro sebe obětovali. Teď už tu se mnou není. Sebrali mi jí! Brutálně ji zavraždili! Má milovaná rozkošná Luna, jak musela být statečná, když čelila svým vrahům.
Slzy mě pálí v očích. Musím být silný, nesmím na sobě dát znát, jak moc mě to zasáhlo. Nesmím ukázat slabost. Kdybych tak věděl, kdo ty vrahy najal. Abych se mohl pomstít! Čím více pociťuji zlost, smutek, beznaděj. Tím více cítím, jak se ve mě hromadí magická moc, čistá magická síla. Ta bude chtít vyrazit ven. Někde jí budu muset vybít. Jinak… vlastně nevím co by se mohlo stát. Nikdy jsem necítil takhle silné emoce, ale mám pocit, že bych dokázal mazat města. Tuto arénu proměnit v kráter.
Nikdy nezapomenu na to, v jakém stavu jsem jí našel. Co jí vše museli provést. Ještě žila, ale už nešla zachránit. Umřela mi v náruči.
Neplakala, ač musela mít nepředstavitelné bolesti, byla silná kvůli mně. Chtěla mi to ulehčit, jako bych já byl ta oběť. Řekla, že mě miluje, že mám být silný, abych se za žádných okolností nevzdával. Zdůraznila že, pokud se vzdám, její smrt ztratí smysl. Dokonce života se mi ta vzpomínka bude vracet v nočních můrách, do doby kdy zemřu nebo zešílím.
“Krvavá Shaylin! Krvavá Shaylin! Krvavá Shaylin!” Rozburáceli se lidi kolem na tribunách. Vytrhává mě to z myšlenek tak dávám pokyn, aby do arény nastoupili gardisti, kteří měli za úkol chránit mou Lunu.
Pff… gardisti zrádci, nechali jí samotnou napospas vrahům.
Nejradši bych je popravil sám, ale starodávná tradice mi to nedovoluje. Podle ní musí dostat šanci vykoupit se bojem. Krvavá Shaylin je prý nejlepší. Doufám, že jí její pověst nepředchází. Nechci, aby některý z těch gardistů přežil. Nevěřím jim, jsou to zrádci! Být to jinak, nikdy by se k mé milované Luně, vrazi nedostali. Stačilo, aby alespoň jeden z nich dělal to co má a nikdy by se to nestalo.
Mrzí mě, že se dole v aréně nachází i Danbi, ale nedala mi jinou možnost.

Hned jak se částečně uzdravila, přišla ke mně.
Klekla si se sklopenou hlavou přede mnou a pronesla: “Mistře Nejvyšší, jsem připravená přijmout svůj trest.”
“Jaký trest? Za co?”
“Za to že jsem zklamala, neochránila jsem princeznu Lunu.” po tváři jí tekly slzy, ale hlas měla pevný, vyrovnaný a rozhodný.
“Za nic nemůžeš, byla jsi sama proti přesile.”
“Můžu za vše, měla jsem být lepší, rychlejší a chytřejší. Měla jsem poznat, že mezi sebou mám zrádce! Je to mé selhání.”
Mlčel jsem, nevěděl jsem co dál říct, ona pokračovala: “Zasloužím si smrt!”
“Cože?”
“Zasloužím si za své selhání smrt.” chvěla se, zvedla hlavu a zadívala se mi do očí. Měla v nich smutek a odhodlání.
“Nemohu přijít o posledního člověka, kterému mohu věřit.”
“Mě, už věřit nemůžete, zklamala jsem. Zklamu znova.”
Přistoupil jsem k ní blíž, uchopil jsem jí za paže a postavil na nohy. “ Nezklamala jsi.”
“Zklamala! Měla jsem umřít místo Luny.”
Objal jsem jí, ona chvíli váhala, ale nakonec objetí opětovala. Cítil jsem, jak mi po tváři tečou slzy. Nikdo naštěstí v místnosti nebyl a Dambi mi do očí neviděla.
Zašeptala, hlas se jí už chvěl pláčem: ”Můžu mít jedno přání?”
“Jaké?”
“Přála bych si, abyste mě popravil vy osobně. Byla by to pro mě čest, za to, že jsem vám do této doby dobře sloužila.”
Odtáhl jsem jí od sebe, díval se do jejích uslzených tmavých očí. Ještě se jí nezahojily ani všechny šrámy a modřiny. Kulhala na pravou nohu a musela mít velké bolesti po vážných zraněních. To vše však bylo nic proti šrámu na duši a bolesti, která z něho vyvěrala ven jako žhavá láva vytékající ze sopky. Nic nezpůsobí větší bolest než ztráta milované osoby. Byli jako sestry, vyrůstaly spolu od mala. Ač byly každá jiná, jako den a noc, nemohly bez sebe být. Navzájem se doplňovaly.
Chápal jsem její bolest, cítil jsem stejnou. Ona byla jediný člověk, který mohl pochopit mou bolest a já jediný, který chápal tu její. Chápal jsem i její touhu, zanechat tohoto prašivého světa světem a vydat se smrti vstříc. Taky jsem o tom přemýšlel, ale co by to řešilo? Co moje povinnosti? Zodpovědnost? K čemu by bylo, veškeré úsilí, které jsme do této doby vynaložili. K čemu by byla oběť, kterou přinesla má milovaná Luna. Stejně jako má cesta tu nekončí, tak ani její. Musí žít a jít dál po cestě života. Ne proto, že ji nedokážu popravit, ale proto že je ještě mladá. Kvůli svému slibnému potencionálu. Ona má na to změnit svět.
“Uděláte to pro mě?”
Opět jsem jí objal, potřeboval jsem čas na přemýšlení. Cítil jsem, jak se chvěje, jak jí rychle buší srdce. Slyšel jsem její vzlyky. Koho by napadlo, že tato křehká duše, je na druhou stranu taky zabiják, který dokáže bez mrknutí oka vyřídit pět rytířů a ani se u toho nezapotit. Zní to absurdně, ale je to tak.
“Dambi, tvá životní cesta tu nesmí skončit, když to vzdáš, nepřátelé vyhrají.” šeptal jsem jí uklidňujícím hlasem.”
“Už vyhráli, já zklamala! Luna je mrtvá,” namítla.
“Nevyhráli, stále nemají to, co opravdu chtějí,” má ruka jí konejšivě hladila po zádech.
“Ale…” chtěla něco namítnout, já jí však nenechal.
“Poslouchej mě, co by si Luna přála? Přála by si, abych tě teď popravil?”
“Ne, ale…” opět jsem ji nenechal domluvit.
“Přála by si, abychom dál pokračovali v boji proti zlu, abychom jí pomstili a hlavně chránili všechny dobré lidi, co v nás věří.”
“Ale co svatý zákon? Přikazuje, že všichni osobní strážci musí být popraveni, pokud umře násilnou smrti osoba, kterou mají chránit.”
“Je tam dovětek: pokud osud nerozhodne jinak.”
“Jaký osud?”
“Prostě osud, zajistím, abys měla možnost dokázat, že si zasloužíš žít.”

Z myšlenek mě, vytrhlo zvolání Krvavé Shaylin: “Konec čekání! Můj meč chce krev!”
Stoupám si, a přibližuji se k okraji balkónku. Všichni jsou již na svých místech a čekají. Prohlížím si Shaylin, nevypadá jako vražedný stroj, tak jak jí někteří popisují, ale zdání může klamat, dobrým důkazem toho je Dambi. Bojím se, jak dnešek dopadne, ale musím to nechat na osudu. Je ironii, že “nejmocnější člověk” je bezmocný co se týká ochrany svých blízkých. Osud si vždy bude dělat, co chce a dokazovat mi svou moc. Zvedám ruku na znamení ticha.

***

Pozoruji nejvyššího a netrpělivě čekám, co bude dál.
“Vítám vás v Nordaranské aréně, mám pro vás všechny velice smutnou zprávu, samotného mě velice zasáhla.”
Smutnou zprávu? Rozhlížím se po aréně, tajemná dívka sleduje Nejvyššího a nemohu si nevšimnout slzy, která jí teče po tváři. Ona ví, o čem bude mluvit. Jak se to však týká mě? Pouhého otroka? Gardisti rozestavění kolem arény drží své zbraně a mají skloněnou hlavu k zemi.
“Před třemi dny byla zavražděna naše milovaná princezna Luna.”
Pokud to bylo možné v aréně se rozhostilo ještě větší ticho, než bylo doposud. Nejvyšší se odmlčuje a po chvíli pokračuje.
“Nevím, kdo najal vrahy, ale brzy to zjistím a pak tyto zákeřní zbabělci budou rozdrceni pod tíhou mé zloby. Plamen mé pomsty je bude spalovat takovou intenzitou, že si budou přát být mrtvý, ale to jím nedopřeji, ne hned!” Jeho slova se vpalují do ticha jako rozžhavené uhlíky do suchého dřeva.
“Mezi těmito gardisti se skrývají zrádci. Ostatní se provinili zanedbáním povinností. Kdybych mohl, popravil bych je osobně, ale tradice po mě vyžaduje něco jiného. Všichni dostanou šanci očistit své jméno, bojem na život a na smrt.
Arénou se začalo ozývat zlostné hučení a pískání. Do arény na gardisty létají boty, kameny a hromada dalších věcí, které u sebe diváci zrovna nachází. Pár věcí trefuje i dívku v šatech, ta narozdíl od gardistů neuhýbá a nechává se trefit. Jediná její reakce je chvilkové zavření očí a skousnutí čelisti aby nevydala hlásku.
Nejvyšší opět zvedá ruku a v aréně nastává okamžitě hrobové ticho.
“Dambi, dívka uprostřed arény, hlavní ochránkyně princezny Luny, si dává za vinu, že nedokázala ochránit princeznu před vrahy. Já si myslím, že je nevinná a statečná. Samy s princeznou bojovali s dvacetipěti útočníky. Dambi jich osm zabila, než ji zranění znemožnila další boj. Narozdíl od princezny měla štěstí, že její zranění byla převážně fyzická a dala se snáze vyléčit,” odmlčuje se.
Nikdo se neodvažuje vydat ani hlásku, princezna byla mezi lidmi velice oblíbená.
“Když jsem se dostal k princezně, ještě žila, byla na tom velice špatně magická zranění, která měla, jsem nedokázal…” selhal mu hlas.
Ticho. Takové, že by bylo slyšet a dopad lístečku. Z toho ticha mě mrazí. Na divácích je vidět, že je zpráva o smrti princezny zarmoutila.
“Nedokázal vyléčit, ani s pomocí ostatních léčitelů,” dořekl a kamenné zábradlí, o které se opíral, puklo a rozletělo se na prach. Narovnal se.
“Každý kdo je za to zodpovědný si bude přát, aby se nikdy nenarodil! O to se osobně postarám!” tón jeho hlasu zastřela zlost.
Při poslední větě se v aréně setmělo a okolo Nejvyššího na pár sekund zahřměly blesky. Temnota nakonec ustoupila. Nejvyšší shlížel do arény.
“Ty” ukázal na jednoho z gardistů. “Budeš bojovat jako první a pak každý další po tvé levici. Dambi jako poslední.”

***

Takže budou útočit postupně, padá na mě malé zklamání, malá část mé duše, se chtěla postavit všem najednou.
Diváci, už opět skandují mé jméno: “Krvavá Shaylin, Krvavá Shaylin, Krvavá Shaylin!”

Gardista na nic nečeká a rozebíhá se proti mně. V ruce drží meč a je připraven z výpadu bodnout. Nebojí se, věří si. To by mohlo být snadné. Ne nadarmo se říká: nepodceňuj svého nepřítele.
Já stojím bez hnutí a můj meč je zapíchnutý v zemi přede mnou. Dobíhá ke mně, jako každý před ním předpokládá, že uchopím meč a použiji ho k vykrytí úderu, ale já mám jiný plán.
Už je skoro u mě a já se stále nehýbu, stojím jako socha, bez jediného náznaku přípravy k pohybu.
Gardista zpomaluje a svou kinetickou energii předává meči.
Bodá.
Čepel meče mi míří na břicho, jako ve zpomaleném záběru vidím její zubaté ostří. Není rovné a ostré jako u mé katany, podobá se spíše malé pilce. Tyto meče působí strašlivá zranění, ne však samotným bodnutím, ale následným vytažením z rány. To se mě však netýká.
Gardista právě udělal, svou první a jednu z posledních chyb. Ruka je rychlejší než meč. On však už nečeká protiútok. Pablbec.
Uhýbám do strany a má ruka, vší silou naráží na plochou stranu meče, téměř na konci ostří. Ten se převažuje k zemi. Útočník se snaží hrot meče opět zvednout a díky tomu si nevšímá mé nastavené nohy a zakopává o ní. Cítím v ní tupou bolest, ale ignoruji jí. Útočník přepadává dopředu a vyráží si dech o jílec meče, který se mu špičkou zapřel o zem. Já na nic nečekám, z otočky beru bleskurychle, do ruky katanu a než nebožák dopadá na zem, stínám mu hlavu, publikům šílí.
Musím šetřit se silami, mám dnes před sebou ještě mnoho soubojů.

Přes řev diváků slyším hlas uváděče, další protivník se jmenuje Issryán. Divné jméno, přemýšlím, jak se jmenoval ten první, ale co na tom záleží.
Svou pozornost zaměřuji k novému protivníkovy. Těžká zbroj, palcát a štít. Je střední postavy. Pomalu se ke mně přibližuje, já stojím u mrtvého těla prvního bojovníka a z katany mi kape jeho krev.
Zastavil se dva metry přede mnou a palcátem bouchá o štít. Chce, abych zaútočila první. Špičku své katany pouštím k zemi a pomalu ho obcházím. Protivník se otáčí, tak aby byl stále čelem ke mně.
Připadám si jako lvice útočící na nosorožce, nosorožec je nebezpečné zvíře i pro lvici. Už jsem viděla, tady v aréně, co dokáže udělat, když lvice zachybuje. Issryán mě očividně nepodceňuje a o to, to budu mít těžší. Můj pohled padá na Dambi, od doby co se zastavila, se ani nehnula, ale bedlivě mě pozoruje, studuje každý můj pohyb.
Issryán provádí dva kroky ke mně, a snaží se mě udeřit štítem, skáču proti štítu a oběma nohama najednou do něj kopu. To mě vymršťuje dál od něho a jeho palcátu, kterým mi chtěl uštědřit drtivou ránu. Dopadám na nohy a okamžitě vybíhám proti němu, musím využít krátkého okamžiku, kdy se díky mé předchozí akci nekryje štítem.
Jsem u něho, dívám se mu zblízka do obličeje a on mě. Cítím jeho dech a z jeho výrazu poznávám jeho myšlenky. Je mu jasné, že palcát je pomalý. Pouští ho a rukou mě chytá za vlasy.
Pozdě, pro něho pozdě. Skulinkou na vnitřní straně stehna, mezi dvěma platy brnění mu můj meč přerušuje tepnu. Vytryskává krev a máčí mi kozačky.
Už je prakticky mrtvý, zbývá mu pár sekund, než se dostaví šok ze ztráty krve. Z posledních sil se mnou škubl a po té cítím, jak jeho ruka svírající mé vlasy ochabuje, jeho oči se otáčí v sloup, šok se dostavil. Začíná se kácet k zemi. Druhý soupeř je mrtvý.

Jako malá jsem snila, že budu herečka, ještě před tím než mi umřeli rodiče a já musela začít krást, abych přežila. Byla jsem rychlá a šikovná, ale pak jsem okradla špatné lidi, ti mě chytili. Vždy jsem si přestavovala, jak budu stát uprostřed jeviště a diváci mi budou tleskat, obdivovat mě a zbožňovat.
Teď mě lidi obdivují, tleskají mi a zbožňují mě. Stalo se to pro mě samozřejmostí a svým způsobem se můžu i považovat za herečku. Zdá se, že žiji svůj sen.

Třetí ze soupeřů přichází na řadu, vysoký hromotluk s velkou dvouruční sekerou. Slyším v jásotu diváku zaznít jeho jméno. Jmenuje se Tronin. Během chvíle ze sebe strhal platové brnění a na nic nečeká, rozebíhá se proti mně. Je o několik hlav vyšší než já a se sekerou očividně zručně zachází.
Rozebíhám se proti němu, katanu držím oběma rukama zvednutou nad hlavou. Útok vedu z vrchu. Tronin se rozmachuje sekerou, to nemůže myslet vážně. Už teď mi je jasné, že je to jeho osudová chyba. Musel vidět, jak jsem rychlá. Měl by vědět, že to nemůže stihnout. Dřív než sekne, budu mít čas ho zabít desítkami způsoby. Proč se sakra rozmachuje, když vedu přímí útok? S jeho mnohem těžší zbraní bude odkrytý, dostatečně dlouho, abych ho zabila. Urychlím to, zabiji ho rychle. Oběma rukama přenáším meč nad pravé rameno a hrotem protivníkovy směřuji k srdci. Možná chce umřít rychle a bezbolestně, proto si strhal brnění, chce to mít rychle za sebou. Nechce trpět.
Jsem skoro u něho. Katana bodá. Tronin hbitě uhýbá a já cítím tupou bolest v břiše. Uvědomuji si, že letím vzduchem zpět. Neměl v plánu seknout. Udeřil mě násadou sekery, použil jí jako kopí. Ještě že na té straně nebyla ostrá.
Dopadám na záda a hlavou si dávám o zem, snažím se popadnout dech a nepozvracet se. Slyším jeho kroky, rychle se přibližují.
“Sakra stávej! Dělej!” okřikuji se v duchu. Slyším svištění vzduchu a instinktivně se převaluji na břicho, z místa kde jsem před chvílí ležela, ke mně doléhá kovové zařinčení.
Opět zvedá sekeru a já se rychle dostávám na nohy, hlava mi třeští a břicho bolí, snad nemám zlomená žebra. Jen tak tak uskakuji, ze strany letícímu ostří a snažím se zorientovat. Katanu stále držím v ruce, nepustila jsem jí. Díky bohu. I když, ten s tím nemá nic společného.
Couvám a přemýšlím, nebo se alespoň o to snažím. Vyvedlo mě to z koncentrace, překvapil mě. Je rychlý, proto si strhal brnění, aby ho neomezovalo v pohybu. Obelstil mě.
Mohla sem být mrtvá a proč? Kvůli tomu, že jsem podcenila jeho rychlost a naletěla mu jak kráva. „Jsem husa pitomá.“
Naznačuji výpad zleva, Tronin mění úchop sekery, aby se s ní mohl krýt, já rychle měním směr a utočím zprava, je rychlý nastavuje mé katane do cesty dřevěnou násadu sekery. Katana se zakusuje do násady. Další jeho rychlý pohyb a mou katanu uvězňuje ve vykouslé spáře, následuje škubnutí a vytrhává mi jí z ruky. Má zbraň letí někam za něj.
Nemám zbraň, jen prázdné ruce! Co teď? Opět couvám a rozhlížím se kolem. Vedle mě leží na zemi štít, rychle ho zvedám a vykrývám s ním další úder sekery. Thronin se směje a zvedá sekeru nad hlavu, jsem opět připravená se krýt štítem a snažím se couvání stočit doleva, abych se dostala ke svému meči. Thronin mi však blokuje cestu.
Ostří jeho sekery padá, nastavuji mu do cesty štít. Štít se rozlamuje na dvě poloviny. Odhazuji je a kotrmelcem dozadu uskakuji dalšímu úderu. Jsem u zdi arény. To není dobré.
Thronin točí sekerou nad hlavou, předvádí se. Jsem připravená uskočit. Ostří jeho sekery na mě opět útočí, míří mi na břicho, chce mě v pase přeseknout na dvě půlky. Čekám do poslední chvíle, jeho sekera je těžká, když uhnu těsně před tím, než mě trefí, získám čas na protiútok.
Uhýbám, sekera za mnou zařinčela o zeď. Vyrážím dopředu, ze země zvedám šutr, který nejspíš hodil do arény některý z diváků. Skáču a Tronina šutrem udeřuji do obličeje. Vidím násadu sekery. Jen tak tak uhýbám. Cítím, jak mi lízla tvář. Dostávám se za protivníka.
Běžím a rozhlížím se po aréně, hledám svou katanu, když si uvědomuji, že je něco v nepořádku.
Publikum hučí, ostatní gardisté běží mým směrem. Tedy až na jednoho, který stojí uprostřed arény a vysmívá se nejvyššímu: “Všichni jsme tě zradily! Nechali umřít tu tvou čubku! A dnes ….” Víc už nestíhá říct, z balkonku ho Nejvyšší sežehává bílým plamenem. Arénou se rozléhá jeho řev z muk, která mu oheň způsobuje a mě z toho mrazí na každičkém centimetru kůže. Jeho křik je tak plný utrpení, že se mi vpaluje do mysli. Po chvíli cítím i smrad spáleného masa. Takové utrpení bych nikomu nepřála.
Mezi diváky se rozpoutává panika a chaos. Mě neznámý útočníci je masakrují po desítkách. Probíjejí si cestu skrz ně k Nejvyššímu. Stráže se shlukují kolem něho, připraveni ho bránit.
Thronin se mezitím vzpamatoval z rány kamenem a vyráží za mnou. Vidim svou katanu, ale cestu k ní mi zatarasují zrádní gardisti.
Dambi, ta zvláštní dívka v šatech, je jedním pohybem ruky rozepíná a odhazuje. Pod nimi má skrytý lehký oděv, tvořen z krátkých kraťasů a lehké blůzky. Laděných v tmavě modré barvě. Na nohách nemá boty s podpatky, jak jsem si myslela, ale podobný mechanismus, jenž má i na rukách.
Stejně jako já, běží směrem k zrádným gardistům, na chvíli se naše pohledy střetávají. Z očí jí tečou slzy, jsou to však bezpochybně slzy zlosti. Důležité však je, co mi tím pohledem chtěla naznačit. Nejsem její nepřítel.
Okamžitě pohled zaměřuje k nejbližšímu gardistovi.
Skáče. Připomíná rozzuřenou tygřici. Letí k němu rukama napřed. Gardista se jí pokouší, zasáhnout mečem, je však pomalý. Dambi mu do hrudi zabodává své mechanické drápy. Nejdříve do něho boří drápy na rukách a následně o něco níže,ty na nohou. Prošli skrz, gardista ztrácí rovnováhu a padá na záda.
Dambi na nic nečeká. Než její první chropějící protivník dopadá k zemi, odráží se od něho a skáče po dalším. Okolí je zkropeno jeho krví a gardisti jsou zmatení. Ztrácím jejich pozornost, zaměřují ji k Dambi.
Ta dopadá vedle dalšího a z boku mu vyvrhuje vnitřnosti, aniž by stačil zareagovat.
Další z gardistů útočí. Dambi vykrývá jeho útok, čepel naráží do jejích drápů. Je zastavena a následně vyvrácena, gardista je odkrytý a to se mu stává osudným. Dambi mu zatíná drápy druhé ruky do krku. Z úst se mu ozývá chroptění, následované proudem krve. Je vyřízený. Zbývá jí poslední protivník. Dambi sbírá ze země mou katanu a hází mi ji. Následně zabíjí posledního ze zrádců.
Chytám svou zbraň a otáčím se, právě ve chvíli, kdy na mě Thronin útočí. Vyvracím se dozadu a tím uhýbám čepeli sekery. Než Tronin stíhá sekeru zastavit, zabodávám mu čepel do břicha a táhnu nahoru. “Chcípni!” šeptnu.
Katana mu břichem projíždí jako nůž máslem. Podlamují se mu kolena, z obličeje mu mizí šklebivý úsměv, pouští sekeru. Z posledních sil se mě snaží udeřit, ale je vyřízený. Vytahuji katanu a jeho tělo padá k zemi.
Snažím se zorientovat v nastalé situaci. Nejvyšší je uprostřed arény a poslední přeživší strážci a Dambi s ním. Neznámí útočníci z tribun skáčou do arény. Nejvyšší je magickými útoky likviduje, občas některého jenž se dostane moc blízko, dorazí stráž či Dambi. Těla útočníků se všude hromadí a další se musí dostávat přes své mrtvé kolegy. Je jich však tolik, že je jen otázka času kdy je ušlapou.
Dambi mi gestem naznačuje, abych běžela k nim. Neváhám a běžím. Okolo hlavy mi sviští šípy. V duchu doufám, že mě žádný nezasáhne. Stačí doběhnout k nim, kryje je před nimi magické pole, které je odklání. Jsem skoro u nich, když cítím ve stehně ostrou bolest. Trefili mě! Noha pálí, zakopávám. Těsně nad hlavou mi prolétl další Šíp. Kdybych nespadla bylo by po mně. Už jen kousek. Ignoruji řezavou bolest v noze a opět se zvedám a proskakuji do ochranného pole.
Nejvyšší vyvolává tlakovou vlnu a ta všechny kolem nás odhazuje desítky metrů daleko. Přestává útočit, začíná čarovat nějaké složité kouzlo, než se útočníci vzpamatovávají, vše se mi před očima rozmazává, točí se se mnou svět. Připadám si jako bych se vznášela. Velká ohlušující rána, kde to jsme? Kolem nás je zelena louka. Je mi špatně, zvracím. Po aréně ani stopa. Jsme jinde. Jsme v bezpečí.