Marek vešel do hostince, byl to začouzený pajz plný štamgastů, ale i tak se těšil, až se konečně nají.
“Musíš se zbavit hadrů, jež máš na sobě,” poradil mu Lilithin hlas.
“Proč?” otázal se v mysli.
“Jinak budou další mrtvý, jsou moc nápadné.”
“Až se najím.”
“Ne, hned!” zakřičela, až Marka zabolela hlava. Nikdo z hostů rádoby hostince jí však slyšet nemohl. Veškerá debata se odehrávala v jeho mysli.
“Baví tě hodně, mi pořád rozkazovat?”
“Hm… tak se tedy najes, ale až budu muset zabít pár čarodějů řádu a všechny čumily v téhle hospodě, tak si pak nestěžuj.”
Marek zaklel. “Kde si teď mám jako sehnat normální oblečení?”
“Poraď si sám. Chůvu ti snad dělat nemusím, ne?”
Znova zaklel. Došel k hostinskému a položil na pult zlaťák.
“Než si dám něco k jídlu, potřebuji nenápadné oblečení a místo na převlečení.”
Hostinský vyvalil na zlaťák oči a horlivě spustil: “Ano, jistě, pojďte za mnou.”
O pár chvil později, už Marek seděl v rohu místnosti v nenápadných šatech a jedl. Do místnosti vešel rytíř a čaroděj řádu. Zběžně shlédli hosty a prošli lokálem ke schodišti, po kterém se vydali do pokojů pro hosty.
“Koho hledají?”
“Neboj se, nás ne.”
Po chvíli do knajpy vešla dívka v bundě a kalhotách z hnědé kůže. Oči jí zakrývaly divné černé sklíčka a vlasy měla svázané do dlouhého copu. Obutá byla ve vysokých kožených botách a rázným krokem dobrodruha přešla místnost až k baru. U pasu se jí houpal menší meč. Chvilku se zdržela hovorem s hostinským a poté šla ke schodišti, stoupajícímu k pokojům nahoru. Vypadala, že spěchá.
“Proč mám dojem, že tam čekají na ni?”
“Protože to tak je,” odpověděl mu Lilithin hlas.
Po chvíli se z horního patra ozval rachot souboje. Hosté v hostinci tomu nevěnovali pozornost, pouze hostinský se zdál nervózní.
Otevřely se venkovní dveře a do místnosti se nahrnulo několik dalších čarodějů a rytířů řádu.
“Přestává se mi tu líbit.”
“Neboj se mám to pod kontrolou, až ti řeknu, klidně se zvedni a jdi pomalu ven. Jako host co dojedl a odchází.”
Členové řádu přešli místnost a šli také nahoru.
“Zvedni se a jdi ven, venku bude ta dívka. Klidným krokem jdi k ní, chytni se jí a ničeho si nevšímej.”
“Proč?”
“Není čas nic vysvětlovat, udělej to.”
Marek vstal, pozdravil nervózního hostinského a vyšel ven. Dívka stála kousek od něho a z obou stran ulice na ní mířili kušisté. Šel k ní, znervózňovala ho představa, co by se stalo, kdyby vystřelili, ale věděl, že by Lilith neriskovala jeho smrt. Mimo jiné i proto, že by to znamenalo i její smrt.
Jeho pohled se střetl s pohledem oné dívky. Překvapilo ho, že se netváří vystrašeně, ale naopak odhodlaně. Byla připravena bojovat, i přesto, že by to znamenalo její smrt. I přesto, že by nejspíš zemřela dřív než by ohrozila prvního z vojáků.
Někdo z vojáků na něho křičel, ignoroval ho a usmívajíc se, mrkl na dívku. Na jejím obličeji se objevil výraz překvapení. Očividně ji jeho chování vyvedlo z míry. Skočil a chytil ji za ramena a v tu chvíli se s ním zatočil svět. Vznášeli se, točili, pak zase padali. Připadal si jako v obřím tornádu. Dopadli na zem. Posadil se, byli jinde. Dívka se zvedala kousek vedle něho a nechápavě pozorovala, jak se směje.