Obrovské vlny se rozbíjely o skalnatý útes, na jehož samém vrcholu se tyčila vysoká věž, bez dveří a oken. Nebýt bouře, která v těchto místech nikdy neustávala, nebylo by věž vůbec vidět. Takhle ji občas ozářilo světlo z nedalekého blesku. Ve věži nebylo schodiště, vlastně v ní nebylo nic krom jedné kulaté místnosti těsně pod střechou.
V místnosti stála kamenná lavice, a na ní seděl mladý urostlý muž s obličejem zabořeným v dlaních. Na sobě měl zbroj z černé dračí kůže s pláštěm stejné barvy, zdobeným krvavě rudými runami. Pokud by se postavil, plášť by zakryl celou jeho postavu. Pod lavicí měl položenou kosu z černého dřeva se zářivě stříbrným ostřím.
Obličej měl nepřirozeně bledý s černou ostrou bradkou, ale přesto přitažlivý. Kontrastoval s havraní černí, jeho k ramenům dlouhých vlasů. Havraní rysy v obličeji a temné moudré oči, které se k mladickému vzhledu vůbec nehodily, vytvářeli nadpozemský dojem. Jeho pohled vyvolával mrazení v zádech, i u toho nejotrlejšího smrtelníka. Jak moc se na první pohled mohlo zdát, že je člověkem, nebyl. Vlastně nebyl ani smrtelníkem. Byl Mors.
Celou tu věčnost Mors žil, vlastně se nedá říct, že by žil, prostě existoval pro jedinou chvíli. Aspoň od chvíle kdy byl násilím vyrván, ze svého světa si to myslel. Ta chvíle brzy nastane a jeho čeká souboj. Souboj, který na vždy ukončí všechny ostatní boje smrtelníků a nastolí klid a ráj věčné temnoty a klidu. Aspoň tak mu to řekl jeho Mistr Malum.
Mistr Malum byl stín, který obrysy připomínal malého ošklivého skřeta s dlouhým nosem, velkýma ušima a chladným řezavým smíchem, to on ho kdysi dávno sebral ze světa smrtelníků, kde bylo jeho posláním nemocným a vážně zraněným ulevovat od bolesti a převádět je na druhý břeh, kde čekali na novou šanci k životu.

***

Uprostřed starobylého lesa, se rozprostírala malá zelená mýtina s malou přírodní studánkou. Na jejím kraji seděla mladá dívka, která si ve studánce smáčela své krásné dlouhé nohy. Dívka si prohlížela svůj odraz v křišťálově čisté vodě. Její odraz na hladině, narušovaly pouze vlnky, které vytvářela vlastníma nohama.
Byla oblečena do sametové bílé blůzky, která zakrývala opravdu jen to nejnutnější a sukně do půl stehen stejné barvy. Kozačky z bílé kůže měla položené vedle sebe i s dřevěnou holí. Hůl byla vytvořené z větve samotného stromu života. V místech, kde ji dívka držívala, byla porostlá mechem a všude jinde posetá všelijakými květy, jenž byl jeden hezčí než druhý. Přes hezká ramena měla převázaný sametový průhledný plášť, kdyby vstala, cele její překrásné tělo by sice zakryl, ale neschoval. Dlouhé vlasy barvy stříbra jí končily, až u stehen. V krásném obličeji nevinných rysů vynikaly modré vševědoucí oči, které prozrazovaly, že dívka nebude tak mladá jak se zdálo. Malý do špičky tvarovaný nosík a stříbrné rty, téměř neustále zkřivené do upřímného a hřejivého úsměvu, podtrhávaly její krásu, která všechny kolem ní naplňovala pozitivní energii. Ať na první pohled připomínala člověka, nebyla člověk, stejně jako Mors nebyla ani živá bytost, byla něco víc. Byla Vita.
Vita seděla na kraji studánky, nohy měla po lýtka ponořené v křišťálové vodě a přemýšlela, o tom co se blíží. O tom, že bude muset bojovat. Nechce bojovat! Je to proti všemu v co věří. Jejím posláním je život dávat a teď ho bude muset vzít, pokud má svět ochránit před temnotou. Aspoň to jí Bonum řekla a Vita jí věří. Nemá proč jí nevěřit, však jí Bonum kdysi zachránila život, když se ji temný stín chystal pohltit, bohužel její sestry už takové štěstí neměli. Bonum bylo světlo, obrysy připomínající malou vílu.
Ona je poslední Vita a poslední Mors se s ní utká v rovném boji, který rozhodne o osudu tohoto světa.

***

A nastal čas!
V kulaté místnosti se naproti čaroději zjevil stínový skřet a skřípavým hlasem pronesl: „nastal čas.“
Mors přikývl, postavil se, zpod lavičky si vzal kosu a přikrčil se. Během chvilky se jeho tělo začalo deformovat a zmenšovat, až v místnosti místo mladíka stál černý havran. Havran zamával křídly a prolétl zdí jako by tam vůbec žádná nebyla.
Nikdy na tom místě nebyl, ale přesto věděl, kam musí letět, cítil to!

***

Na mýtině vedle dívky s nohama ponořenýma po lýtka v křišťálové vodě se objevila světelná víla. „je čas, mé dítě.“ Pronesla zpěvavým hřejivým hlasem.
Vita se na ní podívala: „co když to nedokážu? Co když nedokážu vzít život?“ Vita nikdy neviděla světelné víle do obličeje, snad ani žádný neměla, ale teď si byla jistá, že kdyby měla, určitě by se na ní usmála. „Ať se stane cokoliv mé dítě, poslouchej své srdce.“ a rozplynula se.
Vita si povzdychla, nazula si kozačky, ze země zvedla hůl a proměnila se v bílou holubici. Letěla tam, kam věděla, že musí letět.

***

Uprostřed pustiny se tyčilo staré kamene město. Čas se na městě podepsal víc než by se na první pohled zdálo. Kamenné domy byly zchátrale, prorostlé keři, liány a různou další zelení. Obrovské stromy si tu nerušeně rostli i třeba z prostředku městských cest. Po městě byly hojně roztroušeny kosti jeho původních obyvatel, těžko říct jaká katastrofa toto kdysi mocné prosperující a krásné město postihla a proměnila ho v zapomenuté chátrající trosky. Uprostřed města se tyčila kdysi vysoká, teď v půli zlomená palácová věž, okolo níž kroužila bílá holubice a černý havran. Kroužili, pozorovali se a pomalu se snášeli níž a níž. Nakonec přistáli na starém dlážděném prostranství před palácem. Holubice se změnila do podoby překrásné dívky s holí života v ruce. Z havrana se, stal muž v černém s kosou na zádech.
Mors a Vita stanuli proti sobě. Vita znejistěla a znervózněla. Doufala, že její protivník bude aspoň natolik hrůzostrašný a zlý, aby jí usnadnil, tu strašnou věc, kterou musí udělat. Zabít, ale místo toho tu proti ní stojí člověk, který až na pár maličkostí se nijak neliší od ostatních. Oči, ty jeho oči hluboké a moudré, necítí z nich zlo! Snad lítost?
Mors když uviděl Vitu, to překrásné stvoření začal mít divný pocit, ale nedokázal ho popsat, zařadit. Takový pocit neznal. Jediné co věděl, bylo to, že nechce na ní útočit.
Slabý hlásek kdesi v hlavě mu však našeptával: „úžasné! Bude to snazší, než jsem čekal, úžasné!“ chvilku se hlásek odmlčel a začal ječet: „Tak ale útoč! Útoč! Útoč! Dokud to nečeká! Útoč! Útoč!“
Během chvilky se Morsovi v dlani rozhořel temný oheň, vrhl ho po Vitě. Poslechl temný pištivý hlásek ve své hlavě a ten se teď chladně řezavě smál.
Vita nečekala útok takhle brzy. Uskočila, bylo to rychlejší než použít obranná zaklínadla. Počítala s dalším útokem, ale nic. Další nepřicházel. Opatrně se začala k svému protivníkovi přiblížit. Měla plán co udělat. Jak ho porazit, aniž by musela zavíjet. Jen se musí dostat k němu.
Mors se opět zastavil a snažil se přijít na kloub tomu zvláštnímu pocitu, nebyl nepříjemný snad… Z myšlenek ho opět vytrhl zlý pištivý hlásek: „útoč! Sakra na co pořád čekáš? Útoč! Zab ji! Zab! Musí to tak být! Pro větší dobro! Ukonči to s ní!“
Mors se vrátil do reality. Vita připravena odrazit další útok se přibližovala k němu. Překvapí jí, udělá něco, co nečeká. Levou rukou, před sebou vertikálně obkroužil kolečko a pravou rukou, ukázal na ni. Poznala z pohybů, co dělá a rychle se kolem sebe rozhlédla. Malý temný ohýnek, který předtím na zemi doutnal, se zvětšil do jejich velikosti, dostal tvar dračí hlavy a ta se snažila Vitu spolknout.
Vita rozpřáhla ruce kolem sebe a zpěvavým hlasem pronesla pár slov, dračí hlava skousla. Její čelisti se však zakousli do stříbrné koule, kterou vita vyčarovala na svou ochranu. Po chvilce se obě kouzla rozplynula.
Mors zvedl svou ruku před sebe, dlaní nahoru. Druhou rukou po ní začal kroužit. Po chvilce se mu v ruce objevil temný vír, pronesl šeptem dvě slova a zamířil jím na Vitu. Z víru začali létat temné střely.
Vita zakroužila rukama před sebou jakoby po neviditelné zdi a objevil se před ní průhledně stříbrný štít, jehož intenzita se měnila podle síly střel, které odrážel. Střeli se odráželi všema směry, pár i na Morse. Ten druhou rukou mávl a objevil se mu na ní temný menší štít, kterým se kryl. Začalo mu vrtat hlavou, proč na něj taky neútočí. Byla by mu určitě rovnocenným soupeřem. Takhle je to jen otázka času, než udělá chybu. Uvědomil si, že nechce, aby udělala chybu. Byla by pryč a s ní i ten zvláštní pocit. Podvědomě začal ztrácet na intenzitě útoku.
Hlásek v hlavě mu začal opět panikařit: „co to zas děláš? Útoč! Vším co máš! Útoč!“ Mors se ohradil: „proč zabíjet někoho tak čistého? Někoho kdo se jen brání? Proč vlastně neútočí?“ Hlásek šílel: „blázne! Mysli na vyšší zájem vyšší dobro! Ráj temnoty! Ráj klidu! Nebrání se, jelikož je slaboch! Ví co je neodvratné! Musí umřít! Musí umřít! Přeměň se!“
Vita byla téměř u něho. Nevěděl, o co se snaží, ale došlo mu, že by si ji měl radši držet od těla. Pronesl pár slov, dlaní překryl hřbet druhé ruky a mrštil s nimi od sebe, směrem proti Vitě. Ta už se po něm natahovala, ale nestihla ho chytnout. Tlaková vlna jí odhodila deset metrů od něj.
Přistála na nohách, po dopadu zůstala v přikrčené poloze a začala melodicky hláskovat slova, jaké Mors ještě nikdy neslyšel. Rukama, kterýma se přidržovala země, ji začala hladit a pomalu se zvedat. Mors na ni užasle hleděl. Než si uvědomil, co se kolem něho děje. V dlažbě kolem něj se začali objevovat trhliny, z níž se pnuly liány, které se ho snažili spoutat. To jim nemohl dovolit. Začal se proměňovat v něco mnohem většího, strašivějšího. Obličej se mu protáhl, tělo, ruce nohy mohutněly a na zádech mu začala růst křídla. Když přeměna skončila, stál na jeho místě desetimetrový černý drak z úst a nosních dírek mu chrlil každým dechem temný oheň. Drápy na pařátech měl velké jako dvouruční meče.
Vita polkla a potichu zaklela. Už si nebyla jistá tím, že chce čelit něčemu tak hrůzostrašnému, jako byl desetimetrový drak s obřími drápy, kterému z úst šlehá temný oheň. Aby toho nebylo málo, všimla si, že ten kolos nemá křidla pouze na ozdobu. Za jejich pomoci se vznesl do vzduchu. Pomalu letěl k ní a za sebou mlátil do země ocasem, na jehož konci měl něco, co připomínalo kladivo na bourání kamenných zdí. Každý úder ocasu zanechal v kamenné zemi metr hlubokou díru a zatřásl zemí natolik, že nečekat Vita malé zemětřesení při každém úderu, možná by i spadla.
Tomuhle se nemá šanci bránit dlouho. Bude muset zaútočit, poznala, že stvoření, kterému čelí, není zlé. Pouze ho něco zlého ovládá. Chtěla ho zachránit, vysvobodit ho ze spáru zla, ale její snaha vyšla v vniveč. K drakovi se nemůže dostat dostatečné blízko, na dobu, kterou potřebuje k vyvolání kouzla, kterým by ho přesvědčila.
Vita se začala též přeměňovat, než bude pozdě. Poklekla na všechny čtyři. Z čela jí začal růst roh, nohy a ruce se protáhly. Tělo zmohutnělo a kůži jí pokryla sametově bílá srst. Místo dívky stál na zemi majestátní jednorožec.
Drak trošku zaváhal, ale nezpomalil, jakkoliv vypadal jednorožec vznešeně, pořád nebyl o mnoho větší než drakova tlapa s drápy. Vita převtělená do jednorožce sázela na svou magickou moc, kdežto drak především na sílu a kůži, která mu před magii zaručovala dobrou ochranu.
Drak napřáhl jednu tlapu a chystal se s ní smést jednorožce. Ten však uskočil, vzepjal se na zadních a z rohu uprostřed hlavy mu vystřelil jasný stříbrný paprsek, který draka oslnil a zařízl se mu do tlapy. Drak tlapou trhnul jako by se spálil o něco hodně horkého. Jednorožec pootočil hlavou tak aby paprskem zasáhl drakovu hlavu, to se mu na malou chvíli povedlo, než drak paprsku nastavil zpět popálenou tlapu. Paprsek šupiny drakovi kůže rozpaloval do ruda a ty ho pak pálily. Žádné viditelné zranění mu však nepůsobil.
Drak se nadechl a místo kde stál jednorožec, sežehl obrovský temný plamen, paprsek zmizel. Drak vítězoslavně zařval. Po chvilce, když se plameny rozptýlily, pochopil, že předčasně. Na místě jednorožce byla stříbrná kopule, která se po ústupu plamenů rozplynula. Jednorožcovi se nic nestalo. Drak rozdrážděně zařval a na několik desítek tunového tvora se překvapivě mrštně otočil. Mrštil kladivo-ocasem po jednorožcovi. Jednorožec stihl otočit hlavu, rohem proti blížícímu se nebezpečí a ve chvíli kdy seslal kouzlo, ocasní kladivo se střetlo s jeho rohem.
Obrovský záblesk a rána.
Draka i jednorožce rána mrštila několik desítek metru od sebe. Vidět bylo pouze bílo a než oba dopadli na zem, zvuk výbuchu odezněl. Nejdříve zazněla tupá dunivá rána, která vším zatřásla, ale mnohem slaběji než při samotném výbuchu a následoval drakův řev plný bolesti. Pár okamžiků na to dopadl na zem i jednorožec víc než žuchnutí bylo slyšet křupnutí a následný i jeho bolestné skučení.
Jednorožec ležel na boku, měl zlomené dvě nohy, nějaké to žebro. A Roh měl přelomený na třikrát, to mělo nejspíš na svědomí tu nesmírnou palčivou bolest v hlavě, samotná magie uvolněná při výbuchu mu téměř nic neudělala. Aury, které na sobě jednorožec měl, ji dobře odklonily. Těžká zranění způsobil pád.
Jako jednorožec se nepohne, to jí bylo jasné. Přeměnila se tedy zpět do lidské podoby. Ležela na břiše, ruce měla pod tělem a nohy vyhnuté v nepřirozené poloze, strašně ji bolely. Měla je zlomené snad nadvakrát. Bude si muset vystačit bez nich. Hůl života, kterou měla při boji na zádech, ležela zlámaná dva metry od ní. Po magické explozi byla otřesená a v šoku. Pokusem vyléčit se pomocí magie by si tedy mohla spíš ještě víc ublížit nežli pomoci. Převalila se na záda, zlomené žebra taky nebyla nic příjemného, každým pohybem o sobě dávali vědět. Vita zatnula zuby, ignorujíce bolest se posadila.
Porozhlédla se po drakovi, už ho neslyšela, po výbuchu byl uprostřed náměstí patnáct metrů hluboký kráter o stejném průměru. A oba byli na opačné straně. Tam se nedoplazí, musí se přemístit pomocí kouzla. Ve vzduchu nakreslila přemísťovací runu, zazpívala pár slov a přemístila se k drakovi. Byla ráda, že se jí to povedlo i v tomto stavu a že se neobjevila, bůh ví kde.
Drak byl na tom podstatně hůř, tlaková vlna i magická síla ho zasáhly zpříma. Ležel na boku, kůži na břiše a spodních nohách měl ohořelou a místy se mu loupala. Půlka ocasu mu chyběla, jako by se vypařila, nezbyla po ni ani tvrdá část připomínající kladivo. Těžce přerývavě dýchal. Vita se namáhavě, ale opatrně přisoukala blíž k jeho hlavě. V rukách začala formovat světelnou kouli, tou to ukončí. V duchu se povzbuzovala tím, že mu tím vlastně ulehčí od trápení. Pořád však měla ten nesnesitelný pocit, že dělá něco strašně špatného. V mysli se jí vynořila věta: „Poslouchej své srdce.“
Byla zmatená, srdce jí radilo nechat ho žít, ale proč? Vždyť je to Mors tedy smrt. Ona je Vita tedy život. Neměla by jako život vše živé bránit a smrt zničit? Když bude mít k tomu možnost? V mysli se jí vynořila další věta: „Vše musí být v rovnováze.“ Co by se stalo, kdyby rovnováhu porušila? Kdyby nebyla smrt jen život? Kdyby nikdo nemohl umřít?
Pozorovala Morse v dračí podobě, jak přerývavě dýchá. Bude trpět, až se probere. Nebýt smrti kdo by ulehčil starým, nemocným a trpícím lidem. Těm, kterým již není nijak pomoci? Nikdo! Bez Morse by se svět změnil v jedno velké utrpení, ze kterého není útěku. Koloběh života by byl narušen, nakonec by svět nekonečně dlouho trpěl v agonii, ze které by nebylo záchrany. To už by bylo lepší, kdyby zanikla ona. Všechny duše by zůstali v nicotě a nemohli by se vrátit zpět na svět. Ale co je nekonečná nicota proti nekonečnému utrpení? Mors musí přežít. Byla její poslední myšlenka, než si uvědomila, že dračí hlava ji pozoruje.
Mors se probral a uviděl před sebou sedět Vitu, v ruce držela světelnou kouli. Chystá se ho zabít, blesklo mu hlavou. To jí nemůže dovolit. Věděl, co by to způsobilo. Věděl, že tento souboj rozhodne buďto o nekonečném utrpení nebo nekonečné nicotě a věděl co je lepší. Přední tlapy měl pod svým tělem a nevěděl v jakém stavu, ale musel jednat, jinak bude vše ztraceno. Vzápětí si uvědomil, že má zdravé křídlo. Rozmáchl se jím, ve stejném okamžiku Vita zhasla světelnou kouli. Náraz ji shodil do kráteru.
Mors se pokusil pohnout, vše ho bolelo. Převzal tedy na sebe zpátky svou lidskou podobu. Měl rozdrcenou nohu, zlomenou ruku a spálená záda, bolest se snažil ignorovat a přitáhnout se zdravou rukou blíž ke kráteru. Ze země vzal, ostři svojí kosy, ze které nic jiného nezbilo, a zastrčil si ho za opasek. Přitáhl se k okraji kráteru, překulil se přes okraj a skutálel se k Vitě, která v něm ležela v bezvědomí. Bolest byla nepředstavitelná, ignoroval jí, musel to dokončit.
V kráteru se opřel o velký kámen, který v něm uvízl a zdravou rukou si přitáhl bezvládnou Vitu do náruče. Její hlavu si položil k ramenu své zlomené ruky a díval se jí do překrásného smutného obličeje. Ze zaopasku vytáhl ostří, ale váhal. V hlavě se mu opět vynořil zlý hlásek: „na co čekáš? Ukonči to! Ukonči! V zájmu vyššího dobra!“ už chtěl pozdvihnout ostří, když Vita otevřela oči. Zasténala bolestí, upřela své překrásné smutné oči do jeho. Nevesele se na něj usmála a tiše pronesla: „Pokud musí jeden z nás zemřít, ať sem to já. Pro ostatní to bude ta milosrdnější volba.“ Po tváři jí stekla slza, Mors ji něžně setřel.
Hlásek v jeho hlavě se jejích slov chytil a dál naléhal: „udělej, co ti řekla! Musí to tak být! Musí! Musí! Musí!“ Mors ho ignoroval, díval se do těch jejích smutných překrásných očí a trhalo mu srdce na kusy co si kvůli němu a tomu hlasu vytrpěla.
Mors přemýšlel: „Ani jeden z nás umřít nemusí.“
Hlásek v jeho hlavě se mohl zbláznit: „Blázne! Musí to být! Musí! Udělej to! Nesmíš mě zklamat! Nesmíš, jinak za to zaplatíš! Můj pán tě ztrestá!“
Před nimi se začal zhmotňovat temný stín, tentokrát však ne v podobě skřeta, ale v podobě velkého obra, s rohy, kopyty a dvěma ocasy. Dunivým hlasem, který otřásal zemí, zahřměl: „Zklamal jsi mě Morsi a za to tvrdě zaplatíš! Oba za to zaplatíte!“
Vita se při tom hřmícím hlasu, mimoděk zavrtala Morsovi víc do náručí a on ji přikryl zdravou rukou. Jako by jí před tím démonem mohl ochránit a řekl: „nezničím svět jen proto, že si to přeješ! To radši ponesu následky! Už jsem pochopil jaký je můj osud! A ten co si mi ukázal, to není!“
Stínový obr zařval, rozmáchl se, jako by je oba chtěl udeřit, Mors se překulil a skoval Vitu pod sebou, už věděl co je ten zvláštní pocit. Už to věděl je to láska a nechtěl o ni přijít.
Čekali úder, slyšeli pouze tlukot svých srdcí, nic se však nestalo, krom ohlušujícího hřmícího dunivého hlasu: „jak je to možné? Co je to za zradu?“ Mors se s námahou překulil zpět, aby viděl jak se je temny obr snaží chytit, rozmačkat, ale jeho ruce jimi proplouvají jako by byl pouhý stín. V tom se vedle nich začala objevovat další silueta, ta však byla tvořená světlem a měla tvar anděla. Démon se na siluetu anděla obořil: „co to má znamenat stvořiteli? Mors má být můj! Patři do podsvětí! Jakým právem mi ho bereš?“
Stvořitel odpověděl melodickým příjemným hlasem: „Drahý Ničiteli, já ti ho neberu, sám se rozhodl a prokázal, že je v něm tolik dobra, že ti nenáleží!“
Ničitel zařval a rozplynul se.
Stvořitel se obrátil na Vitu a Morse: „Mé děti zachránili jste mé dílo, já se vám nyní za to odměním.“
Než některý z nich stačil cokoliv říct, z kráteru se přemístili do prostředka zelené louky, se studánkou. Ve vzduchu voněla tráva a byl slyšet zpěv ptactva. Dokonce byli oba zcela zdraví bez jediného škrábance. Podívali se na sebe a dali si svůj první polibek.

Lidé si často myslí, že ve smrti se skrývá obrovské zlo, avšak smrt je pouze slovo.
Slovo není zlé ani dobré.
To my jsme buďto zlý či dobrý a skrze nás slova dostávají svůj význam.