Sedím sám v předposlední lavici, na hodině, kterou máme společnou ještě s jinou třídou. Ignoruji nudný výklad učitele o národním obrození. Stejně to již dávno umím, prakticky nechápu ostatní, že nejsou schopní si těch pár jmen a dat zapamatovat. Kvůli stěhování jsem musel změnit školu, a zde jsou značně pozadu v učivu oproti mé staré škole. Za sebou slyším dvě spolužačky, šeptem se bavit o dívce, které říkají Satanica. Přijde mi to zábavnější, než to co říká učitel.
“Viděla si jí dneska?”
“Koho sím tě?”
“Bože, přece tu krávu Sataniku.”
Vím, o kom mluví. O dívce, která si libuje v tajemném oblečení. Tuším, že se tomu říká gotika.
“Ty krávo. Víš, že jo!”
“A co říkáš na její poslední, ehm..”
“Myslíš ty její bláznivé hadry?”
“Jasnačka ty.”
“Že by s nima udělala dojem tak na hřbitově.”
Začaly se hihňat, až je nakonec musel učitel zklidnit.
Mě to nedá a otáčím se na ně s úšklebkem: “Zkuste jí to říct do očí.” Shlédnu je, obě dvě rychlým pohledem. Jedná se o klasické slepice, co si myslí, že vzhled je všechno.
Ta vyvinutější se na mě oboří: “drž hubu, šprte!”
Usměji se a pohledem sklouznu trochu níž, na její špatně zahalené poprsí s jízlivou poznámkou: ”Mno, alespoň si nemusím kompenzovat prázdnou hlavu výstřihem.” Nečekám na její reakci a otáčím se zpět k tabuli. Zezadu ještě slyším: “Vidělas to? On mě urazil, že jsem prej hloupá!”
V duchu si sám pro sebe říkám: “Zázrak, ty jsi to poznala?”
Za chvíli slyším, jak jedna z nich na mě šeptem volá: “Šprte!”
Ignoruji jí. Dělám jako, že jí neslyším. Zkouší to znova trochu více nahlas: “Hej! Šprte!”
Opět se jí ode mě dostává stejné odezvy, jako při prvním pokusu. Sic se mírně usmívám, ale to nevidí. Tuším, jak to dopadne.
Ztrácí nervy: ”Debile, otoč se!”
Učitel přerušil výklad a dívá se naším směrem i se zbytkem třídy. Já přemáhám smích a snažím se tvářit jako, že nic.
“Verešová, opět vyrušuješ?”
“Já nic! To on mě uráží!” ukazuje na mě. Celá třída zaujatě pozoruje vzniklou situaci, beze sporu je to, zatím to nejzajímavější co se v této hodině událo.
“Nelži! Celou dobu se tam vybavuješ s kamarádkou a teď ještě svaluješ vinu na spolužáka?”
“Ale ja..”
“Žádné ale, už toho mám dost! Přesadím tě!”
“Prosím, ne.”
“Sedni si sem!” Ukazuje na první lavici před katedrou. Bývá pravidlem, že tato lavice je vždy prázdná, nikdo nechce dobrovolně sedět hned naproti učiteli.
Dívka se naštvaně zvedá a cestou na mě hází zlostný pohled a procedí skrz zuby: “Můj kluk tě zbuší.”
Tiše s úšklebkem odpovídám: “Který?” a přemýšlím, zda-li pochopila i tuto narážku. To však, už nemám šanci zjistit, koukám na její záda částečně zakryté blonďatými vlasy a hraně ladnými pohyby. Opět se předvádí.
Mou pozornost zaujímá něco jiného, z druhé strany třídy mě pozoruje štíhlá dívka v černých šatech. Je to ta, kterou ty dvě pomlouvaly. Má dlouhé, rovné vlasy v barvě havraní černě. Ty se lesknou, jak odrážejí sluníčko, které svítí do třídy.
Opětuji její pohled, neuhýbá pohledem jako většina ostatních, pouze se mírně usmívá. Z jejího pohledu sálá inteligence a její úsměv se jeví upřímně, i když má v sobě nádech tajemna. Připadá mi, že svým pohledem mi dává najevo své sympatie, možná i něco víc.
Přemýšlím, jestli mě pozorovala od začátku, když jsem reagoval na ty dvě slepice, nebo začala ve stejnou chvíli jako zbytek třídy. Naše pohledy jsou stále k sobě připoutaný, nemohou se od sebe odtrhnout, cítím tu naléhavou intenzitu, která můj pohled doslova svazuje, vtahuje do sebe.
Přijde mi, jako by se čas posunul. Kolik uplynulo času? Slyším zvonění, které nás vysvobozuje z transu, oba přerušujeme oční kontakt ve stejnou chvíli. Uklízím si sešit, do kterého jsem neudělal ani čárku. Následně penál a stáčím pohled opět na lavici, kde ta dívka seděla. Kam tak rychle zmizela a jak? Rozhlížím se po třídě, ale nikde jí nevidím. Vrtím nevěřícně hlavou a přidávám se k tlačenici u dveří ze třídy. Byla to poslední hodina a tak mířím do šatny pro bundu a boty. Z hlavy stále nemohu dostat tu dívku. Než se nadám, přicházím ke svému kolu, které mám na stojanu před školou. Již z dálky mi něco na kole nesedí. Duše se zdají být prázdné. Z blízka zjišťuji, že opravdu prázdné jsou. Že by nějaký vtipálek? Ostatní kola jsou v pořádku, pouze mé přišlo o ventilky. Je mi to jasné. Vereška se mstila, no co jsem mohl čekat, od takové nány. No co půjdu pěšky, nemám to moc daleko a pár kiláčků mě nezabije. Však to bude pěkná procházka, zkrátím si jí přes les, který je hned za školou.

***

Jdu po lesní pěšince a tlačím vedle sebe kolo, myšlenky my, už opět víří okolo té tajemné černovlásky. Zvláštní že jí nemohu vyhnat z hlavy. Skoro si připadám, jak by mě očarovala nějakým kouzlem. Usmívám se nad touto myšlenkou a vzpomínám si, jak jsem nedávno slyšel dvě holky, se o ní bavit. Tvrdily, že je čarodějnice a uřkla jejich kamarádku, která se jí posmívala. Chudák holka, pak za svou troufalost strávila celý den na WC s průjmem a zvracením.
Zavrtěním hlavy se vracím zpátky k Satanice, přemýšlím, jak se asi jmenuje. Hodilo by se mi k ní jméno Krstýna, to je dost tajemné jméno. Krysty a zní hezky, ale kdo ví. Zítra ji oslovím a zjistím to. Mohl bych ji zkusit někam pozvat. Možná noční procházka lesíkem, za svitu měsíce by byla podle jejího gusta. Zítra to zkusím, třeba mě něčím překvapí. Snad to nebude rakev místo postele a záliba ve hřbitovech. Přejel mi mráz po zádech, neměl bych soudit lidi podle oblečení. Prostě se jí jen takové oblečení líbí, nebo je to její obrana před ostatníma.
Za sebou slyším zapískání, to mě vytrhává z myšlenek a otáčím se za původcem zvuku. Běží ke mně nějaký týpek. Přemýšlím, znám ho? Asi ne. Maximálně od vidění. Zpomaluje, až nakonec ke mně jde. Já čekám a všímám si, že není sám. Kus za ním jde ještě nějaká dívka. Co po mě bude chtít, podle toho jak je zadýchaný předpokládám, že je kuřák. Možná si chce zapálit, ale on ani jeho dívka nemají zapalovač. No, to u mě moc nepochodí, nekouřím.
Podle výrazu, který se mu značí v obličeji, usuzuji, že nebude chtít zapálit. Vypadá dost naštvaně, pohledem se zaměřuji na dívku za ním a dochází mi, o co za chvíli půjde – mě o život.
Ta dívka vzadu je určitě Verešová, svou výhrůžku nemyslela nejspíš planě. V duchu si nadávám do idiotů, to jsem měl předpokládat.
Týpek se mě ptá: “ Víš, kdo jsem?”
Já se vracím pohledem k němu a v duchu přehodnocuji hrozbu. Nabušený svalovec s minimálními známkami zjevné inteligence, moc krásy nepobral, křivý nos nejspíš památka po nějaké bitce a účes připomínající americké mariňáky. Napovídá, že se rád bitkaří a bude v tom jistě dobrý. Nejspíš jediný důvod proč se ho Vereška drží. Je to ten typ holky co má ráda moc a je pro ni ochotná udělat cokoliv. Klidně spát s odpornou gorilou. Jediná má šance je utéct, kolo tu budu muset nechat.
“Verešin poslušný psík?” jízlivě odpovídám a couvám, kolo vedu tak aby bylo mezi mnou a tou horou svalů. Než zdrhnu, mám v plánu je pořádně dopálit.
Jeho obličej zbrunátněl a zrudl. “Co jsi to řekl?”
“Myslíš to, že jsi psík? Já to řekl nahlas?” Odpovídám s hraným údivem.
Už to vypadalo, že po mě skočí, když za sebou slyšíme nový hlas. “Nazdar hoši, snad se nechcete rvát?”
Zklamaný, že můj plán ho vyprovokovat, k tomu aby se po mě bezmyšlenkovitě vrhl a já mu mohl do cesty hodit kolo, o které by se rozsekal – snad. Což by mi dalo drahocenný čas na útěk, nevyšel, se otáčím.
Vrhám překvapený pohled na nově příchozí postavu. Je to ona, ta tajemná dívka. Cítím, jak se mi rozklepala kolena. Sakra, jak je možný, že na mě takhle působí. Jak se vlastně dostala takhle blízko, aniž bych si jí všiml.
Kontroluji pohledem, týpka co mi má v plánu udělat plastiku. Vypadá taky překvapeně, dokonce se zapomněl i drsně mračit, tváří se teď spíš jak moula. Mezitím k nám došla i Verešová a mračí se na tajemnou dívku. “Ty tu chceš co?”
“Jen tak se procházím po lese,” s úsměvem se rozhlédla kolem. “Je tak hezký den.”
Můj pohled se vrátil, zpět k ní. Je nádherná, všímám si jejích očí jasně světle modrých, lemovaných obočím tvaru křídel dravého ptáka. Kontrastují se zbytkem vzhledu. Její vlasy, ač ve třídě se zdálo, že mě okouzlují čistou havraní černí, teď se v nich drze skrývá tmavě modrý lesk a slabý vánek si s nimi rozpustile pohrává. Téměř to tvoří dojem, že se nejedná o dívku ale vílu. Zamrkal jsem, s obavou, že se rozplyne jako krásný sen, ale zůstala, nerozplynula se. Její vášnivě rudé rty vyjímající se na její bezchybné a jemně opálené tváři, vyvolávají dojem pečeti podtrhávající její krásu. Její postava – smyslnost sama. Oblečení, které má zvýrazňuje její přednosti. Skrovná černá sukně jí končí v půli stehen. Tudíž jsou vidět smyslné křivky jejích krásných dlouhých nohou v černých silonkách, které zaplouvají do kozaček z černé kůže. Dlouhé rudé přiléhavé tričko s odhaleným výstřihem a tenkými ramínky zvýrazňuje její pěkně tvarované poprsí a úzký pas. Stříbrný přívěšek zavěšený na tenkém řetízku se drze snaží skrýt v jamce mezi ňadry.
Uvědomil jsem si, že jsem zapomněl dýchat, usmívá se na mě. Nadýchávám se a zdravím jí prostým “Ahoj” na víc nemám odvahu. Můj jazyk mi najednou připadá vratký jako vor na rozbouřeném moři. Není divu, ve mně opravdu zuří bouře.
Vereška se opět vnucuje: “Ptám se znova, co tu chceš?”
Oba jí ignorujeme, hledíme si s tajemnou dívkou do očí. Všímám si malých změn, tváře jí mírně zčervenaly, dech se jí zrychlil. Všiml jsem si, jak se jí na okamžik zachvěl ret, po tom se do něho jemně kousla. Že by cítila to co já? Nechce se mi tomu věřit, že by má přítomnost mohla na někoho působit stejně jako ona na mě. Ještě k tomu na někoho jako je ona.

“Tak mě ignoruj, nebaví mě to!” Vereška se otáčí na svého kluka: “Bejku dej jim lekci, doma dostaneš sladkou odměnu.” koketně se na něho usmívá.
V obličeji se mu objevuje zvrhlý úsměv. “Jasně zlato” vyráží na mě.
Odtrhávám oči od krásky a upírám svou pozornost k nebezpečí. Zvažuji svůj původní plán. Útěkem dojem neudělám, ale když se nechám zmlátit taky ne. Sakra proč musela přijít zrovna teď? Pomalu couvám a jsem připraven použít kolo. Útočník se však opět zastavuje, mračí se na tajemnou dívku “co si myslíš, že děláš?”
Ta drží v ruce mobil a vypadá to, že natáčí video. Skvělé můj útěk, či plastika bude ještě nafilmovaná.
“Chystám se natáčet rvačku?”
“Proč?”
“Proč asi?” Výsměšně se směje
“Dělá ti dobře koukat se, jak někdo dostává po tlamě?”
“Ne, ale vedení školy to bude zajímat.”
“Rozšlapu ti ten mobil!”
“To můžeš, ale pak mi zaplatíš nový.”
“Jak mě donutíš?”
“Já? Proč já? Vše co natočím, se mi automaticky zálohuje na internetu.”
Vereška se vložila do dialogu: “Krávo! Nepleť se do cizích věcí! Nic ti po nich není!”
Tajemná upřela svůj pohled na Verešovou, zvedla obočí hraným údivem. “To mi říkáš ty?”
“Jo!”
Satanika se zasmála: “Narozdíl od tebe se nepletu do cizích věcí, nebo spíše postelí? Toto se mě týká, pozorovala jsem vás včéra na hodině a umím odezírat ze rtů. Pomlouvali jste mě.”
“Chceš říct, že jsem děvka? Bacha aby se ti taky něco nestalo” Verešce se objevil v obličeji nebezpečný výraz (očividně to byl zásah do černého).
Satanika jí obdařila zlověstným úsměvem. “Aby se za chvilku nestalo něco tobě.”
“Co jako? Uřkneš mě? Myslíš, že věřím tomu, co se povídá? O tom, že jsi čarodějnice?”
“Ale kde že, spíše jde o to, co se stane, až se tady tvůj milej dozví, co jsi včera večer dělala.”
“Ale já..” Verešky pohled se střetl s tázavým pohledem jejího bouchače, “..nic, co bych dělala?”
„Tvůj Kája zveřejnil zajímavé video na svém Fuckbooku. Co, že jste to v tom autě dělali? Myslím, že tě neučil řídit auto.“
Jejímu klukovi očividně něco došlo. Otočil se a šel k ní. Vereška nečekala. Rozeběhla se pryč, což musel být nesnadný úkol v jejích jehlovitých podpatcích, on běžel za ní a křičel: „Já ti platím autoškolu a ty se v ní kurvíš!“
Zůstali jsme sami. Uvědomil jsem si, že mě zbavila nebezpečí a stačila jí k tomu pouze slova. “Díky.” Slyším se říkat “zachránila jsi mé kolo.” Usmívám se.
Zvedá obočí a ptá se: “jen kolo?”
Přistupuji blíž, nakláním se k ní a šeptám jí do ucha. “Měl jsem plán.”
Odtahuje kousek hlavu a dívá se mi do očí. “Jasně.” Po chvíli se směje. Opětuji jí pohled do očí. Její oči jsou překrásné.
“Jak se vlastně jmenuje má zachránkyně?”
“Pro přátelé jsem Clarissa.”
Opakuji po ní “Clarissa, hezké jméno, já jsem..”
Skáče mi do řeči “vím, Zdeněk.” usmívá se.
Beru její ruku do své a palcem jí hladím hřbet ruky. Její úsměv nabírá na intenzitě a obličejem se přiblížila k mému. Po chvíli úsměv nahrazuje vášnivá chtivost (rozpaluje mou touhu do maxima), druhou rukou jí jemně přikládám na temeno jejího smyslného krku a palcem podpírám rozkošnou bradu. Clarissa svou ruku přikládá na týl mé hlavy a hraje si s mýma vlasy. Pozoruji, jak se jí očekáváním chvějí rty. Cítím její teplý dech na svém obličeji, voní po Bon-parech. Dech se nám oběma zrychluje. Utápíme se ve vzájemném pohledu a naše obličeje s vášnivými výrazy se přibližují, až se nakonec naše rty setkávají ve sladkém žádoucím polibku plného žáru rozkoše.