Vzpomínky z nás dělají, to čím jsme.

 

Nočním lesem se line tma, ani úplňkový měsíc nemá tu moc ji přemoci a skrze větve stromů posvítit spěchající postavě na cestu. Ona bytost – “dívka,” v červeno bílé krátké suknici a blůzce téže barvy, s rukávy střiženými do zvonu, Vastajka s devíti liščími ocasy, jež se za ní vznešeně linou, se i v té naprosté temnotě pohybuje jistě a nemá sebemenší problémy se vyhýbat dírám, pařezům a spadaným větvím. Její dlouhé nohy v červených balerínách našlapují na mechu a v jehličí lehce a tiše. Je jisté, že se v lese narodila, je tu doma. Avšak její vyplašené pohyby vypovídají o tom, že se tu teď necítí v bezpečí. Je vyděšená, před něčím utíká. Ač široko daleko kromě ní nikdo není. Hrobové ticho, které se nad lesem vznáší jako jestřábí stín nad kořistí, poukazuje na přítomnost něčeho hrůzostrašného, něčeho co sem nepatří. Prozrazuje přítomnost velkého zla. Na chvíli se zastaví, rukama, tělem a tváří se opře o kmen stromu, odpočívá. Je vyčerpaná, všechny svaly v nohách ji pálí námahou a sotva popadá dech. Uhrančivýma liščíma očima pátrá ve tmě, v jejím až na pár detailů lidském a hezkém obličeji se značí strach. Malá liščí ouška, ukrývající se v jejích ebenově černých vlasech, se snaží zachytit sebemenší zvuk a tedy náznak útoku neviděného pronásledovatele. Vystrašeně sebou škubla a opět vyběhla. O větvičku se jí zachytil rukáv, trhla rukou a roztrhl se. Neváhá ani chvilku šílená strachy běží bez ohlédnutí dál.

 

***

 

Běžím potemnělým lesem, v hlavě se mi ozývají hlasy, vlastně jen jeden, ale za to strašlivý a plný zla. “Umřeš! Nezachráníš se! Máš to marné!” Snažím se ho nevnímat, ignorovat ten hrůzný smích, ze kterého mi běhá mráz po zádech “Máš to marné, mně neutečeš! Mně se neskryješ!” I přes ochromující strach, jenž mi brání myslet, si uvědomuji, že má možná pravdu. Nemohu utéct něčemu, co se usídlilo v mém nitru, nemohu se tomu ani skrýt. Co mám dělat? Začíná mě zaplavovat pocit beznaděje. Zastavuji u stromu, opírám se o něj tělem a rukama. Zhluboka dýchám a snažím se popadnout dech. Točí se mi hlava, nedostatkem vzduchu z běhu. Pod žebrem mě píchá a v nohách cítím hořet každý svůj sval námahou. Pokládám na kmen stromu svou tvář, jeho hrubá kůra mě do ní tlačí, ale v tomto rozpoložení se mi to zdá být příjemným pocitem. Ne nesmím se zdržovat! Co když je to pouhý trik, co když pronásledovatel je opravdu někde za mnou a vkládá mi do mysli tyhle myšlenky, aby mě zmátl a dohonil. “Mám tě!” leknutím sebou škubnu a opět vybíhám dál. Zlý hlas se mi v hlavě směje. Rukáv blůzky se mi o něco zasekl, polívá mě děs! Dohonil mě! Má mě! Trhnutí ruky se uvolňuji a slyším zvuk párající se látky. Jeho smích se mi zasekává do mysli jako katova sekera do popravčího špalku, ale běžím dál a neohlížím se.
Jsem na smrt vyděšená. Takhle jsem se ještě nikdy nebála. Za celý svůj život jsem nebyla vyděšená víc, než jsem teď. Sakra co je zač? Daří si mi trošku ovládnout myšlenky. Co se to vlastně stalo, když jsem se probudila ve své bezpečné jeskyni? Bludiště chodeb a pastí o kterých vím pouze já, mě mělo dostatečně chránit před vetřelci. Vzpomínám si, jak mě probudila přítomnost něčeho zlého, černé magie a pachu krve. Potom… Potom se přímo ze zdi vynořila ta postava? Stín? Bylo to strašně rychlé. Chvíli jsem si myslela, že blouzním ale ten hlas! To hrobové ticho! Smrad krve a smrti! Aura temné magie! Ne to se mi nezdálo. Chce mě to uštvat, chytit a zabít! Vybíhám z lesa na mýtinu, nad hlavou mi září měsíc v úplňku a osvětluje trávu sahající mi ke kolenům. Takhle se cítí štvaná zvěř? Fuj! Odporný to pocit! Počkat?! Ptám se sama sebe, proč vlci honí a štvou divočáka? Proč se na něho nevrhnou rovnou? Dokud má silu, může se bránit. Dokud se může bránit, má šanci zranit své protivníky. Dokud má šanci zranit své protivníky, má šanci přežít! Jsem tak hloupá! To je to co chce, uštvat mě. Zbavit mě sil, a pak dorazit. Zastavuji se, dál už nepoběžím. Pokud mám umřít tak v boji. Jsem predátor a ne kořist! Všude kolem mě je příroda! Znám to tu! Je to můj domov! Cítím jak mé oslabené tělo během o život, zaplavuje nová dávka adrenalinu. Cítím, že se chvěji. Třesou se mi ruce, ale jsem rozhodnutá. Budu bojovat! Slyším ten hlas v hlavě. Vyhrožuje a zastrašuje mě: “Jsi mrtvá! Jdu si pro tebe! Dnešní noc do smrti nezapomeneš, ale to nebude dlouho trvat!” opět příval temného smíchu. Slyším se na hlas vyslovit: “čekám” “Rozsápám tě na kousky! Utíkej! Budeš trpět! “Nebojím se tě!” hystericky zakřičím do noci, i když to není pravda. Mám obrovský strach. Ozvalo se hrůzostrašné zařvání, při kterém mi zamrzla snad všechna krev v těle. “Jak chceš!” cítím divný pocit v hlavě – tlak. Mám dojem jako by mi měla prasknout. Zatmívá se mi před očima, ztrácím přehled co se kolem mě děje. Co se mi to stalo? Připadá mi to jako věčnost. Umírám?
Tlak začíná polevovat a uvědomuji si, že klečím na čtyřech v trávě. Z nosu z pusy se mi line temně rudý dým. Cítím jeho odporný smrad! Cítím jeho pachuť, takhle nějak by chutnala smrt. Kombinace krve, síry a ještě něčeho dalšího mnohem odpornějšího než ty předchozí dvě věci dohromady. Takhle páchne smrt! Zvedám hlavu, temně rudý dým se přede mnou, formuje do postavy. Opravdu, celou dobu jsem to stvoření měla v hlavě. Poslední zbytek dýmu se dostal ze mě ven. Zvedám se na nohy, trochu se mi motá hlava a kašlu. Bolí mě celé tělo, ale stále jsem rozhodnutá bojovat. Stojím na vratkých nohách a pozoruji postavu, která se přede mnou zhmotňuje. Rudočerný rohatý démon, nejméně o čtyři hlavy vyšší než já. V ruce třímá kosu s rudým okem umístěným v patě ostří. Pozoruje mě, ta kosa mě pozoruje!
Pomalu couvám zpátky a malá myšlenka na útěk se mi v mysli začíná opět rodit. Všemocná magie, jak já chci žít! Démon se ke mně přibližuje, jeho rudě žhnoucí tělo pokryté kovovými platy mě opravdu děsí, přemýšlím, jakou mám šanci? Je na dosah své zbraně ode mě. Přikrčuji se, neschopná se soustředit na cokoliv jiného než splašený tlukot svého srdce. Zvedá zbraň, zaútočí! „Sakra holka soustřeď se!“ v duchu se kárám.
Zaměřuji se na svou vnitřní sílu, a v ruce se mi zhmotňuje orb klamu – magická koule tvořená ze životní energie. Rychlým pohybem dostal démon kosu do pohybu. Pokud nic neudělám, zasekne mi její ostří do boku. Přesekne mě vejpůl! Panikařím. Vrhám po něm magický orb a zády padám k zemi, na nic jiného mi nezbývá čas. Ostří kosy mi málem zavadilo o nos. Prolétlo mi tak blízko před očima, že jsem si mohla prohlédnout zblízka jeho povrch bez sebemenšího opotřebení. Tráva utlumila můj pád. Ležet na zemi je tak příjemné, bojím se, že nebudu mít dostatek sil se znova postavit. Pozoruji magický orb, prolétl monstrem tam a zpět, ale zjevně mu moc neuškodil. „I sněhovou koulí to bolí víc,“ utrousil démon, zastavil svou zbraň a zvedá ji nad hlavu. Z vrchu na mě padá ostří kosy. V hlavě se mi přehrávají krvavé scénáře, toho co se stane, když mě bolavé svaly neposlechnou. Těsně jsem to stihla, překulila se na břicho, slyším zvuk bořícího se ostří do země. “Ahri! Stávej teď!” Povzbuzuje mě můj vnitřní hlas. Mám šanci. I přes protest veškerých svých svalů ho poslouchám. Zvedám se rychle. Zatím co obouruč vytahuje kosu ze země. Přibližuji se k němu. Hledím mu do očí. Jenže nemá oči, nebo alespoň ne klasické. Z očních důlků mu září světle rudá záře. Nic víc nevidím, můj pokus o magické okouzlení vychází vniveč. Stratila jsem mnoho času, opět slyším svišť ostří. Protivník svou kosu vyprostil ze země a opět s ní na mě útočí. Ještě že je tak dlouhá a tudíž její útoky jsou pomalé a neohrabané, ale i tak je jen otázkou času kdy udělám chybu, nebo nebudu mít dostatek sil, abych rychle uhýbala. Pak to bude můj konec, pokud něco nevymyslím. Nevím co… poddávám se liščímu instinktu, uhýbám kose a skáču na něho, svýma zuby se mu zkouším zahryznout, ze strany do krku, na místě kde většina živočichů má hlavní tepnu. Dávám do toho všechnu sílu v čelistech. Svět se mi zatřásl. Čelistí mi projela palčivá bolest a mé zuby zaskřípali o jeho kůži. Co kůži, připadám si jako bych se zakousla do kovadliny!!! Než si uvědomuji, zlomený tesák, letím od něho pryč s tupou bolestí v břiše. Rukou mě udeřil do břicha a to mě od něj odtrhlo a odhodilo. Rána o zem mi taky nijak nepomohla. Opět ležím na zádech a slyším jeho smích. Myslí mi bleskla myšlenka, jestli mám všechny žebra v pořádku? Břichem do hrudi se mi rozlívá bolest. V puse cítím pachuť krve, bohužel jen vlastní, ze zlomeného tesáku.
Slyším dunění kroků protivníka. Jde ke mně, letěla jsem dost daleko, počítám jeho kroky. Jedna, dva… snažím se pohnout, tři… vše mě bolí, čtyři… když najednou jeho ruka mě zvedá ze země. Myslela jsem, že bude muset udělat víc kroků.
Drží mě pod krkem, snažím se zmírnit váhu svého těla, působící mi na krk a chytám se jeho ruky. Prohlíží si mě a v druhé ruce drží kosu. Ta mě také pozoruje svým zlovolným okem. „Zklamala si mě, čekal jsem, že budeš chytřejší.“ Nohama nedosahuji na zem, připadám si strašně slabá, vyčerpaná a zranitelná. Pomalu mě zaplavuje panika, když mi v mysli svítá nová myšlenka: „Takhle to nemusí skončit, ještě máš jednu možnost.“ Mohu se nechat pohltit přívalem duší. Už je to dlouho co jsem se mu naposled poddala, často mě dostal do stavu, kdy jsem se přestala ovládat. A naposled to odnesli všichni obyvatelé jedné vesnice. Tady jsem však daleko od všech lidí, a jediné co tu je, je toto monstrum. Tady nemohu ublížit nikomu jinému než jemu. Uvolňuji zábrany, cítím, jak mi tělem začíná proudit magická energie, bolest a vyčerpání se stahuje někam do povzdálí. Náhle jsou to problémy malé a nepodstatné, na ničem nezáleží jen na tom úžasném pocitu, je jako extáze. Připadám si volná. Mé ruce, padají podél těla, kolem mě se zhmotňuje ledově modrá magická energie. Z její části se tvoří magické plamínky, ty kolem mě krouží. Intenzita magie v mém okolí se stupňuje a mě zaplavuje příval vzpomínek. Těch, které jsem získala od lidí i s jejich esencí života. Čas se zastavil, alespoň pro mě. Důležitá vzpomínka se dere na povrch.

 

Vidím vše očima Noxiského vojáka, doprovázím konvoj i se svými bratry ve zbrani. Něco vzácného a mocného chráníme. Máme za úkol, chránit to i za cenu svého života. Generál před námi křičí: “Pozor, připravte se k boji!” Načež padá z koně mrtev k zemi. V řadách obránců nastává chaos. Nepolapitelný stín, možná dva, masakrují mé spolubojovníky jednoho za druhým, vidím svého bratra, běží k vozu. Dochází mi co má v plánu udělat, musím ho zastavit! To co chce udělat je naprosté šílenství. Chce pozvednout zbraň Darkinu, kterou střežíme proti útočníkům, nesmím mu to dovolit! Viděl jsem na vlastní oči, co ta zbraň dělá. Pozře jeho duši, horší smrti se bojovníkovi dostat nemůže. Pozdě. Drží ji v ruce, vidím jeho zoufalý výraz, když zabodává ostří kosy do nejbližšího kamaráda. Ta zbraň ho ovládla, je její loutkou, zabil další dva, tři… osm. Řítí se na mě. Padám k zemi. Šok prozatím blokuje bolest, byl tak rychlý, nestačil jsem zareagovat. Ležím na zemi a pomalu mě začíná bolet rozpárané břicho. Cítím, jak ze mě pomalu uniká život. Můj bratr pokosil ještě dvanáct svých přátel, než ho zbraň vysála. Všichni jsou mrtví. Jsem jediný na živu, prozatím. Nehýbu se, jen pozoruji dění před sebou a čekám, kdy ztratím vědomí. Ty dva stíny jsou lidé, alespoň tak teď vypadají. Kayn a Nakuri tak se oslovují. Chvíli se o té zbrani dohadují a nakonec ji Kayn pozvedá proti svému společníkovy a zabíjí ho. Točí s ní nad hlavou a rozhlíží se po masakru, usmívá se. Ta bolest rozléhající se mi břichem. Nějakým záhadným způsobem dokázal potlačit její zhoubný vliv. Vypadá to, že jí má pod kontrolou. V dálce slyším zvuk blížících se posil. Možná mám šanci ještě přežít, musím! Jsem jediný, kdo ví, co se tu stalo. Musím o tom informovat své velitele. Kayn mizí i se zbraní a já tu zůstávám sám se svou bolestí a odhodláním vydržet do příchodu posil s léčiteli.

 

Procitám zpět do reality, ač se mi zdálo, že vše to trvalo hodiny, ve skutečnosti uplynulo jen pár vteřin. Pamatuji si toho vojáka, jehož vzpomínku jsem si teď oživila. Neměl v životě moc štěstí, ale jeho poslední minuty na tomto světě, byly pro něho příjemné, o to jsem se postarala. A teď mi mojí laskavost oplatil, odhalil mi tajemství, které mi možná zachrání život. A jemu přinese zadostiučinění z pomsty za jeho přátele a bratra. Stále mě Darkin a Kayn drží nad zemí, ale to není podstatné. Vím, co musím udělat. Vím, že mám tu moc to udělat a také vím, že oni netuší vůbec nic. Netuší, že toto je začátkem jejich konce. Konce, který si vychutnám do poslední vteřiny. Hluboce se mu dívám do očí, jsou tvořeny pouze zářivě rudým bělmem. Po zorničkách v nich nevidím ani památky. Ale já už vím, že tam někde musí být. Skryté a potlačené Darkinem. Snažím se v nich najít onoho muže, jenž si říkal Kayn. Darkina neokouzlím, toho muže však jo. Mám spoustu času, vteřiny jsou pro mě hodinami. Všechen čas je na mé straně. Nořím se hlouběji, pronikám rudou září a jednotlivými vrstvami. Vidím je! Jasně modré oči plné chtíče. Ty oči po něčem touží. Touží po moci, po uznání a po mstě. Po moci, aby mohl být skutečným pánem svého života. Po uznání svého učitele Zeda mistra stínů a mstě za to jak jím všichni opovrhovali. Proto zaprodal duši starodávné zbrani. Nechal se ovládnout temným démonem. Však všechno mu splním, pohraji si s jeho vzpomínkami. Postupuji dál až k prameni. Je malým sirotkem bez matky a otce, v Noxu si ho všimli, slíbili mu, že z něj udělají hrdinu – podvedli ho, zjistil to až na bojišti, přísahal si, že se jednoho dne pomstí. Nořím se však ještě hlouběji, hledám tu první největší ránu v jeho životě, první a největší bolest. Našla jsem jí! Klečí nad mrtvými těly svých rodičů a v dálce v mlze mizí plášť prchajícího vraha. Poprvé v životě se bojí. Neví, co bude dál. Je v cizím městě úplně sám. Po obličeji mu tečou slzy a kolemjdoucí okolo procházejí a vše ignorují. Hroutí se mu život a všem je to jedno. Chtěl by mít moc, aby všem mohl dát zakusit, jak se teď cítí. Všechny ty lidi ztrestat za jejich lhostejnost! Začínám tu vzpomínku přetvářet, rodiče mu nikdy neumřeli, vychovali ho. Měním vzpomínku za vzpomínkou, dělám z něho nového člověka, někoho úplně jiného. Nikdy ho v Noxu nenaverbovali do armády. Nikdy nepotkal Zeda. Měl klidný, šťastný a bezstarostný život.

 

Velká ruka mě pouští, slyším svišť ostří kosy. Neváhám, magickým skokem se přemisťuji několik kroku od Darkina. Mění se, rudá barva se začíná vytrácet a nahrazuje jí temně modrá, velké rohy mizí a objevují se na hlavě místo nich dlouhé černé vlasy. Tělo i obličej začínají více připomínat člověka. Klečí na zemi a opírá se o kosu. Moc nad tělem získal Kayn.
Křikne, aniž by zvedl pohled ze země: “Co jsi to se mnou provedla?”
“Udělala jsem z tebe lepšího člověka,” na obličeji se mi objevuje úsměv.
“Sakra, proč?” zvedá hlavu a dívá se na mě.
“Takhle mám šanci tě zničit,” odpovídám sladce.
Cítím ten obrovský hlad po esenci života, po vzpomínkách a duši, který sebou příval duší přinesl. Někde daleko ve své mysli slyším slabý hlásek: „Nezabíjej ho, udělala si z něho dobrého člověka! Už není zlý! Už není monstrum!“
Hlad je však obrovský, nedokážu odolat. Teď jsem monstrum já! Zvedá se a vybíhá proti mně, připraven seknout, magicky skáču za něj. Zastavuje, otáčí se a přehazuje ostří zbraně na druhou stranu, využívám šanci a skáču k němu, rukou ho chytám pod krkem a pohledem hypnotizuji, už je to pouhý muž, sice s nebezpečnou a mocnou zbraní, ale jen muž. Nemá šanci, je můj. Sladce se usmívám do jeho vyděšeného obličeje, pochopil, že byl pomalý. Vstřebávám jeho vzpomínky, jeho esenci života, duši. Cítím, jak se mi hojí zranění, zlomená žebra, podlitiny na krku i zlomený tesák. I vyčerpání úplně mizí. Slastný pocit, extáze, štěstí a vzrušení prostupuje každým kouskem mého těla i mysli. On je v mé moci. Nemůže se bránit. Až skončím, bude ničím, ale do té doby se nechám hýčkat tím přenádherným pocitem.

 

Je po všem, cítím zklamání, opět ten pocit trval jen tak strašně krátce. Široko daleko není, ani živáčka a hlad je stále tak velký. Na zemi přede mnou leží jeho mrtvé tělo a zbraň Darkinů. Zírám na zbraň a přemýšlím, jaký by to bylo ji pozvednout. Dokázala bych si jí podmanit? Nebo by si podmanila ona mě?
Slyším její svůdné volání, výzvu: “Jsi mě hodna?”
Přibližuji se k ní a v hlavě se mi honí myšlenky o moci. Ty jsou však vytlačovány jinou myšlenkou, tedy spíš otázkou, která mě trápí ze všeho nejvíc a strašně dlouho, od doby kdy jsem poprvé zabila. Zasněně zbraň pozoruji. Přemýšlím, jsem dostatečně dobrá a mám dostatečně pevného ducha? Abych ji ovládla? Nebo jsem špatná? Stejné monstrum jako byl Darkin, tudíž by si kosa podmanila mě? Byla bych mnohem mocnější, tak či onak. Nikdo by se mi nerovnal.
“Ne!” najednou vyprsknu. To nejsem já, to mi našeptává zbraň, já nežiji pro moc. Nechci jí! Já chci žít v klidu a míru a bez toho strašného hladu po vzpomínkách a esenci života. To mi zbraň nabídnout nemůže. Jediné co mi může dát je k tomu všemu ještě hlad po krvi, nechci! Stačí mi jedno prokletí. Mám chuť tu zbraň nechat a utíkat co nejdál od ní, ale nemohu jí tu nechat jen tak ležet. Už napáchala dost zla, je na čase aby jí někdo skryl na věky věků. V jeskyních znám dobré místečko. Odtrhávám si rukávy a omotávám je kolem rukojeti. Tu zbraň, už nikdy nikdo nenajde. O to se postarám.

Ovládáni hladem, chtíčem a touhou, se z nás stávají monstra.